Nepoddajní Indiáni
Severoamerický jihozápad je místy pořádně nehostinný. Vysoké horka, jen písek a skály. Ačkoli sem jako první pronikly Španělé a zdejší kraj patřil formálně pod místokrálovství Nové Španělsko, bílí conquistadoři se zde nikdy pevněji neusadily. Situace se nezměnila ani po roce 1821, kdy se vytvořila samostatná Mexická republika. Na území dnešních amerických států Arizona a Nové Mexiko totiž kočovné bojovný svaz apačské kmenů, který vedl se Španěly od konce 17.století nepřetržitou válku. Ve srovnání s ostatními americkými Indiány zde však byl jeden rozdíl. Apači se nesoustředili na obranu vlastního území Apacherie, ale podnikali nájezdy daleko na jih, za hranice vlastního území.Vypalovali tamní vesnice, ničili pole, kradli dobytek a koně, které se pro ně staly postupně nejdůležitějším majetkem.Původně chtěli oslabit nepřítele a zabránit mu v útocích na samotnou Apacheriu. Pod vlivem nových událostí se však stala loupežná válka významným zdrojem jejich obživy. Go-ya-thle se narodil pravděpodobně v roce 1829 u pramene řeky Gila.Většina autorů ho považuje za čirikauského apače podle vlastních slov se však narodil ve skupině mimbrenských Apačů slavného Mangasa Coloradasa. Go-ya-thlov dědeček Maco byl sice vůdcem Mogollon, jeho otec se však oženil s Mimbrenkou, a tak byl podle apačských zákonů přijat do ženina kmene. Současní Apači tvrdí ,že mezi Mimbrenmi a Čirikauami nebyl žádný rozdíl. Podle slov lékaře Charlese F. Lummisa se Go-ya-thle jako člověk od svých soukmenovců nijak nelišil: Byl to dobře stavěný tmavý chlap, vysoký přibližně 174 centimetrů. Měl úzký hrudník, ale zato silné záda a ramena.Za mlada byl prý výbušný, ale věkem se stal klidným až zádumčivým a vedl spořádaný rodinný život. Ale ten, kdo viděl jeho tvář, na ni nikdy nezapomene. Právě jeho láska k rodině se stala osudnou pro stovky bílých obětí. Ještě předtím, než si budeme vypravovat část pestrého Go-ya-thlovho života, připomeňme si významnou událost. Hlavním protivníkem Apačů byly do poloviny 19. století Mexičané, kontakty Indiánů s Američany byly dříve sporadické a víceméně přátelské. V roce 1848 se však skončila válka mezi Mexikem a rozpínavého Spojenými státy. Američané jasně zvítězili, Mexiko ztratilo velkou část svého severního území, mimo jiné i oblast Arizony a Nového Mexika.Hranice se posunula daleko na jih, což rozdělilo tradiční apačské území. Systém výměnného obchodu a loviště se narušily, oddělili se klanové komunity a rodiny.V témže roce vypukla v Kalifornii zlatá horečka, křížem přes Apacheriu se valilo na východ stále více dobrodruhů. Samozřejmě, pár se jich pokusilo najít zlato i v srdci samotného apačského území. To se jim také podařilo na místě nazývaném Pinos Altos. Nevítaní přistěhovalci našli ochranu v oddílech americké armády, která tam vyznačovala hranice získaného území. Hrdým a svobodomyslným Apačům byl tento stav trnem v oku. Naštěstí pro bělochy vypukla na jihozápadě velká epidemie cholery, což mělo za následek výrazné snížení bojeschopnosti apačských kmenů. Podle některých údajů padli nákaze za oběť přibližně tři čtvrtiny tamní indiánské populace. Drobné šarvátky pokračovaly a všeobecná válka propukla až v roce 1855.
Tyto události mladý Go-ya-thle pozorně vnímal. Postupně se stal významným členem družiny náčelníka Mangasa Coloradasa. Jeho bojová hvězda však ještě naplno nezažiarila. Zlomový okamžik nastal v roce 1858. Výbušná situace přetrvávala v Mexiku vypukla občanská válka, a Američané, byť bez většího úspěchu, podnikli vůči Apačům několik výpadů. Několik útoků odrazila i skupina Mangasa Coloradasa, načež se stáhla na jih do Mexika. Tvořilo ji 82 mužů s rodinami a jejich cílem bylo Casas Grandes v mexickém státě Chihuahua. No cestou se utábořili nedaleko městečka Presidio del Janos, kde chtěli navštívit trh. Všechno vypadalo mírumilovně, s tamním velitelem měli Apači příměří. Muži odešli do města, v táboře zůstaly jen ženy, děti a dva bojovníci. Tuto situaci zneužil Carassco, diktátor a generál sousedního státu Sonora. Neoprávněně překročil hranice Chihuahua as oddílem číhal na vhodnou příležitost.
Carassco, známý amerikanofil, zřejmě doufal, že akcí vůči Apačům se zalíbí a jako přítel by mohl z toho něco vytěžit. Následky zákeřného útoku byly katastrofální. Vojáci pobili přibližně 130 nevinných žen a dětí, další desítky odvlekli do otroctví. Hrůza měla dozvuky i ve městě. Carassco tam totiž uspořádal oslavu na počest velkého vítězství, místní kněz požehnal jeho zbraně.Mezitím se apačští muži vrátili do zničeného tábora. To, co spatřili, je naplnilo zoufalstvím, smutkem a nesmiřitelnou nenávistí. Go-ya-thle našel svou mladou manželku Alopias rozsekanou na kusy, nežili už ani jeho tři děti. Pro všechny se v té chvíli objevil nemilosrdný nepřítel, který viděl smysl svého dalšího života v pomstě. A Ten, který zívá, nepřestával bojovat, ani když ostatní apačští náčelníci včas složili zbraně. Nikdo nevydržel tak dlouho jako on. Smrt Alopias pomstil tisícinásobně.
Zrod legendy
Carassca později otrávili jeho vlastní lidé, městečko Janos čekala krutá pomsta.Po janosk masakru se Go-ya-thle pravděpodobně nervově zhroutil a opustil tábor.Vrátil se až o několik měsíců silně ovlivněn vizí. Byl čas na pomstu. Sešli se všichni nejlepší Kočiš, Cuchillo Negro, Jih i starý Mangas Coloradas. Apači táhli na Janos a do jeho blízkosti se dostali na podzim roku 1859. U města zastavili v neděli, těsně před svátkem svatého Geronima. Útok byl překvapivý a rychlý. Apači vraždili nemilosrdně každého, kdo jim přišel pod ruce. Podle pozdějších svědectví ustupující mexičtí vojáci volali hlasitě na pomoc svatého Geronima, a tak se nad bojištěm rozléhaly výkřiky Geronimo, Geronimo.V prvních řadách vynikal statečností právě Go-ya-thle, který před očima celého města setnul kněze, který kdysi odsloužil bohoslužbu za zbraně generála Carassca. Janosčané si ho dali do souvislosti s výkřiky vojáků a od těch dob měl Go-ya-thle nové jméno Geronimo, které ho proslavilo daleko za hranicemi Arizony a Mexika.Útěk do MexikaGeronimo s bojem neskončil. Pokračoval, až na čtyři malé výjimky, třicet let. S bojovníky podnikal na postupujících bílých vetřelce jeden nájezd za druhým.Ničili, rabovali, zabíjeli. Apači si i díky němu vysloužily u nepřátel přezdívku Bronco - nezkrotné. Starý válečný veterán, americký generál Miles, o něm dokonce řekl: Geronimo je nejhorší, nejstrašnější Indián, jaký kdy žil. Na jeho hlavu vypsali odměnu dva tisíce pesos, dvacet koní a padesát kusů dobytka.Později se však odměna vyšvihla na více než pětinásobek. Není se co divit, Geronimo a jeho smrtícím komando se připisuje kolem 2500 mrtvých Američanů a až 5000 Mexičanů. V polovině sedmdesátých let se se svými lidmi na určitý čas usadil v rezervaci San Carlos. Netrvalo dlouho a nepoddajný bojovník unikl s početnou skupinou do Mexika, přičemž na útěku odrazil šest jezdeckých eskadrony. Po překročení hranice uprchlíkům štěstí nepřálo. Překvapil jejich oddíl mexické pěchoty, zahynulo mnoho žen a dětí. Ti, kterým se podařilo uniknout, si za útočiště vybrali skalní plošinu v Sonorské části pohoří Sierra Madre.
Zásah generála Crook
Aby vláda Spojených států uklidnila situaci povolala do kritické oblasti zkušeného, v indiánských válkách ostříleného generála Crooka. Díky lidskému přístupu si získal důvěru Apačů žijících v rezervaci, stále jej však děsila myšlenka na záškodnickou válku s rebely ze Sierra Madre.Jak uvedl v dobovém tisku: Všechny zájmy jsou v sázce, a proto si boj proti nim nemůžeme dovolit. Jako národ neseme příliš velkou zodpovědnost za stávající podmínky. Z toho vyplývá nutnost ujistit je, že od nynějška se vůči nim bude postupovat spravedlivě a že se jim poskytne ochrana před vpády bělochů.Crook se rozhodl využít dohodu mezi Spojenými státy a Mexikem, podle níž mohou oddíly obou zemí při pronásledování nepřátelských Apačů volně překračovat hranice a čekal na vhodnou záminku. Ta se naskytla po nájezdu náčelníka Chata na zlatokopecký tábor nedaleko městečka Tombstone 21.března 1883. S pečlivě vybraným oddílem, jehož součástí byly i apačské stopaři z rezervace, překročil hranice, a nakonec se mu podařilo přimět Geronima jednat. Generál doufal, že vůdce nezkrotný přesvědčí rozumnými argumenty.Skutečně se mu to podařilo. Geronimo kapituloval. Vymohl si však podmínku, že on osobně se vrátí, když shromáždí všechny své lidi. Dohoda byla přijata.Málokdo však věřil, že dodrží slovo. Byl únor roku 1884 a Geronimo se objevil na bílém koni s posledními šestnácti bojovníky, jejich ženami a dětmi. Přihnali tři sta krav, které získali při nájezdu v Sonora. Úřady mu však dobytek zkonfiskovali, prodali za 1762 dolarů a peníze vrátili mexické vládě.
Žádné komentáře :
Okomentovat