sobota 7. prosince 2013

Sedící býk - Sitting Bull

Ať je zaznamenáno, že jsem byl posledním mužem svého lidu, který složil zbraně,řekl v roce 1881 při kapitulaci v pevnosti Fort Buford Sitting Bull - Sedící býk.Jeden z nejobávanějších hrdinů indiánských válek na severoamerickém kontinentu.

Vládci prérie

Obrovské oblasti v Jižní a Severní Dakotě, Wyomingu, Nebrasce a jižní Montaně, obývané bojovnými kmeny psounů Indiánů, byly po dlouhá desetiletí mimo zájmu bílých lidí. V dobách divokého západu sice Sedící býk se soukmenovci chodívali měnit kožešiny k obchodníkům u řeky Missouri, která tvořila hranici mezi oběma světy, k bližším kontaktům však nepřišlo.Většina bílých Američanů, nazývaných jazykem Siouxů wašiču, si v té době myslela, že dál do velké americké pouště,vhodné jen pro kočovné indiány nikdy nevkročí. A tak, přestože na východním pobřeží už prakticky Indiáni nežili, daleko na západě jakoby zastavil čas. Až do poloviny 19. století byly obchodníci a obyvatelé pevnosti Fort Laramie na jižním břehu Missouri jedinými wašiču, jejichž Siouxové znali. Přestože k nim nepřechovávali žádné sympatie, trpěli je kvůli obchodu jako nucené zlo. Běloši byli v jejich očích arogantní, prchliví a věčně opilí. Období míru narušovaly jen drobné šarvátky a Siouxové se nadále cítili jako hrdí a neohrožení vládci prérie.Nikdo z nich v té době netušil o obrovském světě vzdáleném tisíce kilometrů na východ. Situace se radikálně změnila po vítězné válce s Mexikem v letech 1846 - 1848. Spojené státy zabraly tichomořské pobřeží Kalifornie, Arizonu a Nové Mexiko, čímž se vytvořil kontinentální národ s 23 miliony obyvatel. Stálá indiánská hranice se nezadržitelně zhroutila pod náporem nových přistěhovalců.Vozy plné chudých Irů, Švédů, Němců či Poláků putovaly pod ochranou vojska na daleký západ. Přitahovala je vidina lepší budoucnosti, úrodná půda a nově objevené naleziště zlata v Kalifornii. Prérii Indiáni začali vnímat jako stále nebezpečí. Začala se psát romantická a zároveň krvavá historie divokého západu.

Čtrnáctiletý zabiják 

Narodil jsem se u řeky Missouri,  řekl Sedící býk v prvním interview.Pravděpodobně se tak stalo v roce 1831, na místě nazývaném podle množství zásobovacích jam Many Caches, ve významné rodině Siouxů - Hunkpapů.Chlapec však jméno, které ho proslavilo po celém světě, nedostal hned. První roky života se jmenoval Skákající jezevec, všichni ho však pro rozvahu a klid přezdívali Hunkesni Pomalý. Bojové jméno, které vzbuzovalo respekt a nenávist přímo ve Washingtonu, bylo výsledkem příhody z roku 1845.Pomalý měl v to léto čtrnáct let. Jeho lovecká skupina tábořila u řeky Powder, na okraji území nepřátelských vraních Indiánů. Deset mužů včetně Pomalého se jednoho rána vydalo na loupežnou výpravu za koňmi.. Při bojovém střetu Pomalý srazil sekerou z koně nepřátelského bojovníka a jako čtrnáctiletý se tak zařadil mezi dospělé muže. Pyšný otec mu do vlasů vplétal bílé orlí pero, uspořádal hostinu a na počest této události daroval synovi vlastní jméno, Sedící býk - Tatanka Yotanka.
V příštích letech si mladý Sedící býk vstoupil do jedné z nejvýznamnějších bojových komunit na světě.Její jezdecké umění podle generála Custera překonávalo i schopnosti kozáků a generál Anson Mills později napsal: Byli nejlepší jízdou na světě takovou už nikdo nikdy neuvidí.

Postrach

Obvyklým způsobem řešení konfliktů psounů Indiánů byly válečné výpravy. Mohl je zorganizovat kdokoliv v případě, že našel dostatek dobrovolníků. Sám Sedící býk se zúčastnil množství podobných akcí. A úspěšně! Již několik let po zisku prvního pera se stal členem bojových spolků Mladé lišky a Statečného srdce, které se v kmeni Siouxů považovali za nejprestižnější. Stal se jedním ze dvou vyvolených, kteří mohli nosit obřadní čelenku a šerpu. Z této pocty však vyplývalo i několik povinností.
Zejména jedna z nich byla mimořádně drsná. Oblečený v šerpě musel během boje zatlouct do země kolík, přivázat se a neustoupit, pokud mu spolubojovník nepřiběhne na pomoc nebo jej nepřítel nezabije. V obrázkové autobiografii Sedícího býka, vytvořené v 60. letech 19. století, zobrazil sám sebe v této choulostivé situaci několikrát. A tak není divu, že jméno mladého bojovníka začalo vzbuzovat strach a obavy. Časem si to všimli ostatní spolubojovníci a v bitvě znervózňovaly nepřátele pokřikem: Tatanka Yotanka hé Mije!, Což znamená - Sedící býk jsem já. Tento pokřik se časem změnil na ještě znepokojivější: Tatanka Yotanka tahokšila! - Chlapci Sedícího býka! V roce 1856 se stala příhoda, která poznamenala mladého Sitting Bulla na celý zbytek života.V boji s vraními Indiány přijal výzvu na souboj. Oba sokové postupovali proti sobě pěšky. Vraní bojovník dostal smrtelný zásah do břicha, ještě předtím však stačil vystřelit. Kulka provrtala štít Sedícího býka a odrazila se mu do chodidla. Zranění se špatně zahojilo a Sitting Bull pak až do konce života kulhal. Nic to však nezměnilo na jeho bojovnosti a rok nato se mu dostalo velkého uznání.Společnost Statečných srdcí ho zvolila za náčelníka a zanedlouho získal tuto hodnost iv celém kmeni Siouxů - Hunkpapov.

Na čele Siouxů

První velký otevřený konflikt mezi S iouxmi a wašiču propukl v roce 1854 u pevnosti Fort Laramie na řece North Platta. Stal se známý jako Grattan masakr. Do indiánské vesnice vedené náčelníkem Vítězným medvědem vpochodoval oddíl třiceti mužů vedených arogantním poručíkem Johnem L. Grattan. Poručík požadoval vydat muže, který zabil poblouzení býka kolemjdoucí kolony vystěhovalců. Když náčelník váhal, Grattan vydal povel ke střelbě. Vítězný medvěd putoval do věčných lovišť. Indiáni rozzuření do nepříčetnosti však již o několik minut pobili všechny vojáky.Odveta na sebe nenechala dlouho čekat a siouxské války se začaly. Krveprolití trvale s většími či menšími přestávkami dlouhá desetiletí. Samozřejmě, za aktivní účasti Sedícího býka. Je však třeba připomenout, že zejména zpočátku se bojové aktivity tohoto výjimečného muže soustřeďovaly hlavně na boje s nepřátelskými kmeny - Assiniboinmi, Čiernonožcami, vrány, ke kterým přechovávali jeho lidé tradiční nenávist. Na rozdíl od části kmene vedené Červeným oblakem, který bojoval proti bílým většinu svého života.
Pro mnohé Siouxů byl totiž boj s bělochy neoblíbenou nutností. Vojáci přísně dodržovaly taktické rozkazy, používali moderní zbraně a na tvrdé souboje mezi muži, s možností vyniknout v šikovnosti a odvaze, tak zbývalo velmi málo prostoru. Vyvrcholením střetů mezi Indiány a bělochy byla legendární bitva u Little Big Horne roce 1876. Spojené indiánské kmeny tam tehdy na hlavu porazili elitní sedmou kavalerii generála Custera / vid. obrazok /. Mužem, kterému se vůbec poprvé podařilo spojit všechny kmeny Siouxů, byl Sedící býk. Významnou roli při tom sehrál i další vynikající bojovník, Šílený kůň - Crazy Horse. V indiánských táborech bylo mnoho statečných mužů, ale takových, kteří dokázali zkombinovat neobvyklý um a odvahu, bylo jako šafránu.

Zabili ho vlastní

Neuplynulo ani pět roků od vítězství u Little Big Horne a Indiáni žili v prérii jen v rezervacích. Nic jiného nezůstalo ani zatrpklému Sedícímu býkovi. V roce 1877 sice emigroval se svými lidmi do Kanady, ale po diplomatickém nátlaku Spojených států ho donutily k návratu. Náčelník složil zbraně a usadil se v rezervaci Standing Rock. Po kapitulaci se jeho život stal zápasem o udržení autority.
Správce rezervace, major McLaughlin, od začátku podkopával tradiční indiánské hodnoty a snižoval vliv Sedícího býka. S příslibem rychlé kariéry najímal mladých mužů do indiánské policie, jmenoval konkurenčních náčelníků a Tatanku Yotanku se snažil vyštvat z rezervace jak jen mohl. Starý veterán pak od roku 1885 účinkoval v proslulé Wild West Show legendárního Buffala Billa.
Procestoval velká města po celé Unii, ocitl se na předních stránkách novin, potřásl si dokonce rukou se samotným prezidentem. Velcí muži bývají obvykle zničení těmi, kteří na ně žárlí, řekl jednou Sedící býk. Platilo to i na něj. V roce 1890 ho v rezervaci Standing Rock zabili při divoké přestřelce soukmenovci, členové McLaughlinová indiánské policie. Zemřel tak muž, který se stal v pokročilém věku díky svým vizím i duchovním vůdcem a sjednotitelem, s povahou státníka. Mnozí běloši ho proto označovali i za Washingtona indiánského národa.

Obnovený marný boj

Národ bez historie je jako vítr v stepní trávě říká staré indiánské přísloví. V duchu těchto slov byla opět vykopána válečná sekera v roce 1973 na místě zvaném Wounded Knee, v rezervaci Pine Ridge. Právě tam se kdysi skončil poslední odpor severoamerických Indiánů a zároveň i romantika divokého západu.V zimě, 29. prosince 1890, tam armáda zmasakrovala při odzbrojování třista siouxských mužů, žen a dětí.Na místě, kde leží v zemi kosti předků, se v březnu roku 1973 opevnili několik stovek Indiánů a začalo novou válku za svobodu a rovnoprávnost.Zmanipulované volby kmenového náčelníka, popírání občanských práv, korupce, úplatky a nezaměstnanost dělali ze života v Pine Ridge hotové peklo. Poslední kapkou se stala nevyšetřeného vražda z hospodské rvačky, při které přišel o život indiánský muž Žlutý medvěd.Vzdát se ve chvíli, kdy je všechno proti tobě, je znak slabosti a zbabělosti, vmetl do tváře bělochům kdysi dávno indiánský bojovník.Opět se tedy střílelo, tekla krev a požadavky vzbouřenců se dostaly do médií celého světa. Vzdorovat puškami a noži Národní gardě vyzbrojené obrněnými vozidly a tanky bylo směšné. I tak však konflikt trval několik týdnů. Zrodily se noví hrdinové i nové oběti. Do konfliktu zasáhla OSN a indiánští aktivisté nesli odkaz na nejvyšší místa ve Washingtonu. Situace se však ani po událostech na Wounded Knee nezlepšila. V příštích třech letech zaznamenaly v Pine Ridge 67 vražd a od roku 1973 tam bylo zabito kolem tří set lidí.

Žádné komentáře :

Okomentovat