Čeští vystěhovalci a kmen Ponků

Roku 1870 se přistěhovala rodina Josefa Šedivého do severní Nebrasky, kde se pustila do farmaření na řece Niobraře. Jejich pozemky těsně sousedily s indiánskou rezervací kmene Ponků.S nimiž měli členové rodiny vcelku přátelské vztahy. Agentura Ponků se tehdy nacházela u řeky Missouri, nedaleko ústí potoka Ponca, vzdálená asi devět mil od farmy Šedivých. Tam, u vládního zmocněnce Burketta sloužila Šedivých dcera Kristýna, kterou často docházel navštěvovat její patnáctiletý bratr Josef. Koncem listopadu 1874 se chlapec opět vydal za sestrou a jako obvykle nepřicházel s prázdnýma rukama. Nesl sestře jako dárek krásný černý kufřík, který jí otec koupil v Yanktonu.Toho podzimu Ponkové netrpělivě vyhlíželi slíbenou výpomoc od vlády. Očekávali peníze, oblečení, mouku a jiné potřebné věci. Termín dodání však dávno minul, a protože se zatím nic nedělo, zavládla u indiánů v rezervaci již nouze a s ní spojené zklamání a nespokojenost. Aby si zkrátil cestu, rozhodl se Josef projít přes jejich vesnici. Ihned se k němu připojil válečník, známý bílým pod jménem Dělá kouř.Zvědavě na chlapci vyzvídal, co že to nese. Josefovi nebyly problémy Ponků s vládními příděly neznámé. Chtěje se rudého všetečky zbavit, odsekl škodolibě, že nese peníze, které bude pan Burkett rozdávat svým svěřencům. V té chvíli považoval mladík svůj výrok za zdařilý vtip a vůbec si neuvědomil, jaké následky může taková lež způsobit. Přidal do kroku, aby pozornosti dotěrného indiána unikl. Než však vyšel z osady, všiml si, že se vesničané začínají se zájmem srocovat kolem živě gestikulujícího soukmenovce.A když došel za kopec, kde se cesta svažovala do zalesněného údolí řeky Missouri, měl už v patách celé procesí Ponků. Dohonili ho, ohmatávali kufr, poklepávali na něj a Josefa zahrnovali nesčetnými otázkami. Tehdy poznal, že udělal chybu. Se strachem si uvědomil, že by mohl být v lese u řeky rudochy snadno zabit pro vidinu získání velké sumy peněz. Tato nezáviděníhodná situace se začala potvrzovat, když mu někteří indiáni  bezelstně  nabízeli pomoc s nesením jeho jistě přetěžkého břemene. Mládenci se dařilo jejich naléhání důrazně odmítat tak dlouho, až ho všichni předběhli a zmizeli v údolí, kde stála agentura. Oddechl si, ale obava, jak se vše vyvine ho neopustila, neboť se kolem začalo rojit stále více zvědavců, kteří se chtěli podívat na ten černý dřevěný pytel, v němž přinášel výplatu v  bílém kovu, jak Ponkové nazývali peníze.

V indiánské agentuře

V duchu se už Josef začínal loučit se svými blízkými a představa, jakým ukrutným způsobem ho čím dál dotěrnější rudoši zbaví života, ho děsila. Když zahlédl v otevřené bráně opevněné agentury pana Burketta a jeho písaře a tlumočníka Silase Wooda, trochu si oddechl v naději, že před zraky svého bílého otce se ho indiáni přece jenom zabít netroufnou. Nicméně nepříjemnostem se zřejmě nevyhne okolo agenta a Wooda se tlačilo pár míšenců a velký zástup silně rozezlených Ponků. Hučelo to tam jako v rozdrážděném úle a našemu šprýmaři se podlamovaly nohy v kolenou, když se blížil k bráně. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti před přísně zamračenou tváří agenta Burketta. Nemohl už ani o krok blíže strachy, jak dopadne ta jeho nevinná lež..Burkett ho však bodře oslovil co to neseš Joe?  Po těchto slovech, pronesených beze vší zlosti, se chlapec vzchopil a vykoktal sestře kufr. Na to mu Burkett poručil, aby kufr otevřel, což rád a již bez bázně učinil.Kolem se okamžitě nahrnuli rudoši, a když spatřili, že v „dřevěném pytli“ nic není, s reptáním a neskrývanou zlostí se rozcházeli. Tlumočník jim na agentův příkaz ještě sdělil, že do šesti dnů obdrží všichni Ponkové tak dlouho očekávanou výplatu a ostatní slíbené věci. Uklidnili se, zvláště pak, když jim písař ukázal úřední zprávu wa bachou  mluvící papír v níž se psalo, že vše, co má kmen dostat, je už v Yanktonu připraveno. Dodejme ještě, že Josefa si Burkett vzal stranou a učinil mu důrazné kázání. Kající se Joe , upokojený, že vše se pro něho odbylo jen nepříjemnou domluvou, pak agentovi svatosvatě přislíbil, že už vícekrát nebude indiánům ani nikomu jinému lhát.