Smlouva při Fort Laramie
Když 9. dubna 1865 generál Lee, v Appomattox podepsal kapitulaci Konfederace, občanská válka skončila a nic už nebránilo tomu, aby se Amerika mohla plně věnovat kolonizaci a osidlování rozlehlých území na západě. Potoky bílých vystěhovalců na Západ začaly prorůstat do povodní a bylo nutné zajistit jim volný průchod indiánským územím. Vláda se snažila prostřednictvím Mírových komisí získat od Indiánů právo budovat cesty a později i železnice, napříč jejich územím. Pokud Mírové komise nebyly úspěšné a Indiáni žádnou smlouvu nepodepsaly, vláda se většinou území zmocnila pomocí vojenské síly. Jednou z takových cest byla i Bozemanova cesta, která spojovala pevnost Fort Laramie s městem Virginia City v Montaně, v jehož okolí byly objeveny naleziště zlata.Cesta byla pojmenována podle svého objevitele Jamese Bozeman, který ji v první polovině 60. let několikrát prošel, spolu se svým přítelem, jistým Johnem Jacobsem. Samotný James Bozeman na této cestě i zahynul, když ho v roce 1867 zabili Indiáni, neustále útočící na kolony i ojedinělých cestujících.Vláda se snažila zajistit bezpečnost a průchodnost Bozemanovej cesty tím, že jmenovala novou Mírovou komisi pod vedením EB Taylora, jejímž úkolem bylo uzavřít se Sioux a Šajenů mírovou smlouvu a dohodnout se na prodeji, nebo pronájmu území, kterým vedla Bozemanova cesta. Začátkem léta roku 1866 svolal plukovník Henry Maynadier, velitel pevnosti Laramie, všech významných náčelníků a jejich skupiny na jednání o nové smlouvě, pod příslibem bohatých darů. Siouxové a Šajenů přišli do pevnosti v hojném počtu na čele s Červeným oblaku, náčelníkem Oglalov, který měl v těch časech, spolu se skvrnitou ocasem, náčelníkem Brule největší autoritu. Formální jednání byla zahájena 5.června 1866. Souběžně s těmito jednáními již probíhaly opatření na násilné obsazení území kolem Bozemanovej cesty a to prostřednictvím asi přibližně sedm set členného vojenského pluku pod velením plukovníka Henry B.Carrington. Jen shodou okolností se Siouxové dozvěděli o existenci tohoto pluku a tím o neseriózních jednání vlády Spojených států. To je jen utvrdilo ve starém přesvědčeni, že bělochům se prostě nedá věřit. Tak se mírová jednání skončily neúspěchem a Siouxové opustili pevnost Laramie v nepřátelství, pevně odhodláni ubránit si své loviště za každou cenu i se zbraněmi v rukou.Pevnosti na Bozemanove cestě
Posláním pluku HB Carrington bylo vybudovat podél Bozemanovej cesty řetěz pevností, které by zajistily bezproblémovou provoz až do Montany. Do této řetězu pevností spadala i pevnost Reno, kterou začátkem léta roku 1865 vybudoval generál Patrick E. Connor se svými vojáky během výpravy proti Sioux a Šajenů.22. srpna 1865 generál Connor se svou armádou z pevnosti Reno odtáhl a zanechal v ní většinu svých zásob a dvě roty jezdectví, které měly pevnost udržet. Vojáci, kteří tam zůstali se během zimy staly vězni ve vlastní pevnosti, neboť Červený Oblak se svými bojovníky pevnost oblehl celou zimu a převážnou část jara roku 1866. Vysvobodil je až plukovník Carrington, nebo Malý Bílý náčelník jak ho nazývali Siouxové, který do pevnosti Reno dorazil 28. června 1866.Carrington nechal v pevnosti část svých zásob a asi čtvrtinu svého pluku jako posilu pro tamní zuboženou posádku. Pak se pustil dál na sever po Bozemanovej cestě. Během celé cesty Siouxové a hlavně Šajenů, vojenskou kolonu sledovali a pečlivě odhadovali její sílu. Kolona Malého Bílého náčelníka se zastavila 13.července 1866 u soutoku potoků Little Piney a Big Piney, nedaleko pohoří Bighorn. Zde na nejlepších lovištích Siouxů a Severních Šajenů, vojáci postavili velitelskou pevnost, Fort Phil Kearny. Dříve než byla pevnost vůbec dokončena, skupina oglalských bojovníků odehnala Carringtonovým vojákům 175 koní a když se vojáci pustili do jejich pronásledování, způsobili jim Oglalovia první ztráty.Tímto prvním incidentem začala drobná, ale neúprosná partyzánská válka, která trvala skoro dva roky. Žádná karavana, žádný cestující na Bozemanovej cestě si nemohl být jistý svým životem. Vojenská ochrana cestujících v podstatě neexistovala, nebo Indiáni neustále útočili i na samotných vojáků . Každý voják, který se vzdálil od pevnosti Phil Kearny riskoval, že se už nevrátí.Nejvíce byli ohroženi vojáci, kteří střežili pasoucí se koně v okolí pevnosti a ti, co zásobovali pevnost dřevem. Čím pevnost déle stála, tím dále museli čety dřevorubců putovat po dřevo, někdy pět, šest i více kilometrů. Tyto kolony vozů naložené dřevem Indiáni nepřetržitě napadali a nepomáhala ani vojenská ochrana v podobě jezdeckého oddílu, který dřevorubců stále doprovázel, je pochopitelné, že taková situace posádku pevnosti pořádně demoralizovány, zvlášť když dvě třetiny Carringtonových mužů byly úplní nováčci, kteří uniformu oblékli teprve nedávno av pohraničí nikdy nebyly.Armáda Červeného oblaka
Začátkem srpna 1866 plukovník Carrington odvelil kolem 150 mužů ze svého pluku a poslal je dál, asi 120 kilometrů na sever, aby vybudovali na Bozemanovej cestě další a poslední pevnost, kterou pojmenovali Fort FCSmith. Tímto krokem podstatně klesla obranyschopnost Carringtonovho pluku tvořícího posádku pevnosti Phil Kearny.Situace v pevnosti byla ze dne na den více napjatá, z důvodu nespokojenosti důstojníků s Carringtonovou strategií boje proti Indiánům. Plukovník Carrington byl voják staré školy, který měl skvělé organizační schopnosti a do puntíku si plnil své povinnosti. Nerad však riskoval a byl málo rozhodný, co nebyli nejlepší vlastnosti pro velitele pevnosti v takové nebezpečné pohraniční oblasti. Jeho největšími odpůrci byli kapitán Frederick H.Brown, poručík George W.Grummond a kapitán William J. Fetterman, kteří mu vyčítali, že Indiánům trvalé přenechává iniciativu, místo toho, aby proti nim vyrazil a uštědřil jim pořádnou lekci. Samotný kapitán William J. Fetterman před všemi důstojníky prohlásil, že s osmdesáti muži rozpráší celý kmen Siouxů.Malý Bílý náčelník měl však na věc jiný názor. Jeho úkolem bylo vybudovat na Bozemanovej cestě řetěz pevností a to i splnil. Ani náhodou neměl chuť honit po okolních kopcích bojechtivých Siouxů a navíc si uvědomoval, že taková trestná výprava by se do pevnosti vůbec nemusela vrátit. No nejlepší Carrington zvěd Jim Bridger přinesl zprávy, při kterých se Malý Bílý náčelník musel rozloučit s klidným přezimováním v pevnosti, Kearny. Červený Oblak se podle těchto zpráv v zimě rozhodl navždy skoncovat s pevností při potocích Piney a pokusil se vyjednávat is vraními Indiány, odvěkými nepřáteli Siouxů, aby se přidali k jeho bojovníkům. Jako odměnu jim slíbil bohatou kořist z pevnosti a skalpy její obránců. Několik Vran se prý údajně nechalo přemluvit, i když se to zdá být málo pravděpodobné a přidalo se k Sioux, Šajenů a Arapahů.Na počátku zimy roku 1866 Červený Oblak shromáždil skoro třítisícové armádu bojovníků, kteří se utábořili u pramenů řeky Tongue, nedaleko nenáviděné pevnosti Kearny. Červený Oblak a ostatní náčelníci si uvědomovali, že jediným způsobem, jak mohou vojákům spôsoboť větší ztráty je, vylákat je z pevnosti na otevřené prostranství a tam je pobít. Z tábora u pramenů řeky Tongue se ve třetím prosincovém týdnu roku 1866, začalo přesouvat přes dva tisíce bojovníků Siouxů, Šajenů a Arapahů blíže k pevnosti, od níž se dočasně utábořili asi 14 kilometrů na sever. Místo na přepad si vybrali velmi pečlivě, asi v polovině mezi pevností a jejich dočasným táborem, v malém údolí u potoka Peno, kam nebylo z pevnosti vidět, protože v tom překážel lesnatý pahorek Lodge Trail Ridge.
Fetterman kontra Splašený kůň
Den, který náčelníci a svatí muži po mnoha obřadech uznali za vhodný k uskutečnění takového velkého propadu byl 21. prosinec roku 1866. Ráno za svítání odešla z dočasného tábora skupina deseti mladých mužů, kterou již v předchozích dnech určili nato, aby nalákala vojáků k pronásledování a přivedla je do údolí, kde na ně bude čekat hlavní voj. Tuto desetičlennou skupinu válečníků vedl Splašený Kůň, tehdy dvaadvacetiletý vynikající oglalský bojovník. Dřevorubci vyrazili z pevnosti kolem desáté hodiny dopoledne a byla to jejich poslední výprava za dřevem. Zásoby dřeva v pevnosti už byly totiž dostačující na celou zimu. Indiánský hlavní voj pod vedením Červeného Oblaka podle některých pramenů byl hlavním vůdcem Vysoká Páteř z kmene Miniconjou a ne Červený Oblak se mezitím rozdělil na tři části. Dvě se rozestavili po obou stranách údolí.Šajenů a Arapahů na jedné straně a Siouxové na straně druhé.Třetí část měla zaútočit na vozy s dřevem a byla o něco početnější než skupina Splašeného Koně, která už čekala ukrytá na úbočí pahorku Lodge Trail Ridge.Když bojová skupina napadla kolonu dřevorubců zavládl v pevnosti na chvíli chaos, protože střelbu a křik bylo slyšet až tam. Plukovník Carrington určil kapitána Powella, aby vedl pomocnou výpravu, ale třiatřicetiletý kapitán Fetterman, který viděl poslední příležitost k tomu, aby naplnil své smělé prohlášení o tom, že rozpráší všech Siouxů s tím nechtěl souhlasit. Carrington místo toho, aby drzého mladého důstojníka okřikl, změnil své rozhodnutí a vedením pomocné výpravy pověřil kapitána Williama J. Fettermana.Za několik minut měl kapitán Fetterman k dispozici pěšáků ozbrojených starými Předovka a jezdců pod velením poručíka Grummonda s moderními Spencerovkami. Navíc se k němu přidali dva civilisté James Wheatly a Isaac Fishet, kteří byli vlastníky šestnásťranových opakovaček značky Henry. Kromě nich se k výpravě ještě připojil kapitán Brown, který nevynechal ani jednu příležitost, aby proti Indiánům vyrazil. Dohromady měl celý oddíl osmdesát mužů i se samotným kapitánem Fettermanom. Jejich úkolem bylo, podle výslovného rozkazu plukovníka Carrington, pomoci dřevorubcům, ale v žádném případě neměly pronásledovat Indiánů za pahorek Lodge Trail Ridge. Jakmile Fetterman se svými vojáky vyrazil z pevnosti, začal Splašený Kůň a jeho skupina bojovníků kličkovat po úbočí pahorku Lodge Trail Ridge. Snažili se vojáky vyprovokovat nadávkami, pokřikováním a chaotickou střelbou. Vzbuzovaly dojem, že jsou přestrašeni a chtějí co nejdříve zmizet v lese. Kapitán Fetterman se domníval, protože už nebylo slyšet střelbu ze směru kam odešli dřevorubci, že to jsou Indiáni, kteří propadli kolonu s dřevem a pustil se je pronásledovat. Splašený Kůň vojáků provokoval výsměšný posunky a když na chvíli zpomalili, sesedl z koně a prohlížel mu kopyta. Vojáci po něm stříleli jako diví, ale nikdo z nich ho netrefil.To je ještě více rozzuřilo a pohnali do pronásledování, zvlášť když z pahorku Lodge Trail Ridge, měli výhled po celém údolí a nikde dalších Indiánů neviděli, kromě těch deseti provokatéry, kteří směřovali k potoku Peno. A tak se bez váhání pustili do údolí za nimi. Když Splašený Kůň a jeho skupina zašli za potok Peno, udělali nečekaný manévr. Rozdělili se na dvě malé skupinky, které se otočili a jeli zpět, oproti svým pronásledovatelům.
To mělo být signálem k útoku na který se z obou stran údolí vyřítilo na překvapených vojáků kolem dva tisíce bojovníků. Ze západní strany údolí to byly Šajenů a Arapahů, kterým dal povel do útoku podle některých pramenů šajenský bojovník Malý Kůň az protější strany Siouxové. Už při pronásledování se Grummondovi jezdci vzdálili pěšákem a proto nyní museli čelit obrovské přesile, dva od sebe oddělené útvary vojáků. Pěšáci pod Fettermanovým velením se snažili zaujmout obranné pozice, ale proti takové přesile neměli absolutně žádnou šanci a za chvíli jejich indiánský bojovníci všech pobili. Grummondovi jezdci se v momentě, jak spatřili do jaké pasti to vešli, otočili a cvalem se pustili zpět na pahorek. Dokud se dostali na vrchol kopce mnozí z nich padli a ti, jimž se to podařilo, sesedli z koní a snažili se najít si úkryt mezi zledovatělými balvany. Dlouho však útokům odolávat nedokázali. Rozzuření indiánští bojovníci všechny do jednoho pozabíjeli. Od chvíle kdy sebevědomý kapitán Fetterman se svými osmdesáti muži opustil pevnost Kearny, uplynulo něco přes hodinu a na bojišti už nebyl ani jeden živý voják v modré uniformě. Na konci boje vyběhl z mrtvých vojáků pes a rozběhl se směrem zpět k pevnosti.Někteří bojovníci po něm vystřelili a tak i on zahynul provrtán šípy. Spojené kmeny Siouxů, Šajenů a Arapahů utrpěli v tomto boji velké ztráty. Měli přes sto mrtvých a velmi mnoho raněných ze kterých mnozí později zahynuli. George Hyde ve své vynikající knize Lid Rudého Oblaka však uvádí mnohem nižší ztráty na straně Indiánů, konkrétně čtrnáct mrtvých. Podle vyprávění Ohnivého Hroma, který se bitvy osobně zúčastnil, mrtvých nechali ležet na bojišti. To se dost příčilo indiánským zásadám a zvyklostem. Důvodem nato byla prý velmi tuhá zima a ztuhlá půda. Jakmile posbírali raněných odtáhli do dočasného tábora.Následující noc přišla prudká vánice a silně mrzlo. Když vichr trochu ustál, vrátili se do svých osad. Více ranění tuto cestu nepřežili.
Odplata za masakru při Sand Creek
Důvodů proč měli Indiáni tak velké ztráty bylo několik: Jedním z nich určitě byla i přítomnost již zmíněných dvou civilistů ozbrojených Henryovka, co byly v té době nejmodernější pušky. Svou rychlou palbou určitě pořádně prerieďovali útočících bojovníků.Druhým důvodem bylo, že ke konci boje se obě skupiny Indiánů, které vojáků sevřely mezi sebou, dostali k sobě tak blízko, že se navzájem ostřelovaly. Takže někteří Indiáni padli i přičiněním svých spolubojovníků. Třetím důvodem, podle mého názoru, bylo počasí a terén bojiště. Vždyť už jen samotná chůze pěšího po takovém kamenitém a zledovatělém terénu a navíc do kopce, by byla životu nebezpečná.Mnoho koní a lidí určitě spadlo v tom zmatku bez cizího přičinění. Důkazem tohoto mého tvrzení může být i to, že v tomto boji si otec Černého Jelena zlomil nohu. Když na druhý den přišli ke potoku Peno další vojáci, v čele se samotným plukovníkem Carrington, posbírat mrtvoly, naskytl se jim hrozný pohled. Noční vánice a tuhý mráz provedly.Většina mrtvol byla zmrzlá v groteskních polohách a všechny byly skalpovala a dokaličené. Carrington si při pohledu na tu hrůzu nedokázal vysvětlit, proč si Indiáni takto nevýslovných počínali. Kdyby však byl v roce 1864 navštívil tábořiště jižních Šajenů u písčité potoku masakru při Sand Creek , kde řádil plukovník Chivington, asi by našel odpověď. Po tom, jak se o této porážce dozvěděli na americkém východě novináři rozpoutali velkou kampaň, v níž za hlavního viníka pasovali plukovíka Carrington. Americká veřejnost litovala mladého hrdiny Fettermana, který obětoval život v boji s divokými Indiány a volala po rychlém, definitivním vyřešení "indiánského problému ". Zvláštní komise ministerstva vnitra, která vyšetřovala příčiny takové kruté lekce, jakou dostala armáda Spojených států došla k závěru, že Carrington byl vybaven zásobami, zbraněmi a lidmi pro podmínky hlubokého míru a ne pro válečný stav.Ale i přesto byl plukovník Carrington odvolán a převelen do pevnosti v Nebrasce, což však vzhledem k jeho povaze nebyla žádná pohroma. Což přineslo toto velkolepé vítězství Sioux, Šajenů a Arapahů? Válka trvala ještě přibližně dva roky a skončila se podpisem mírové smlouvy v pevnosti Laramie 6. listopadu 1868.Podmínkou podpisu Červeného Oblaka bylo, že armáda musí vyprázdnit všechny pevnosti na Bozemanovej silnici a cestu uzavřít. I díky vítězství nad kapitánem Fettermanom, vláda podmínky splnila, co nemělo ve válkách s Indiány obdoby.Na důkaz svého vítězství Červený Oblak se svými bojovníky v létě roku 1868, pevnosti Phil Kearny a CFSmith po jejich evakuaci slavnostně zapálil.
Žádné komentáře :
Okomentovat