Indiánské války na pláních druhé poloviny 19. století to nejsou jen chronicky známé bitvy jako např..bitva na Little Bighorne nebo Fettermanova masakru. Ale i množství malých potyček a šarvátek o kterých se tolik nenapsalo.Z celkového pohledu na tento konflikt ale sehrály také významnou roli. Jednou z takových menších šarvátek byla i tzv. Vozová bitva. Odehrála se 2. srpna 1867, jen několik desítek mil dál od pevnosti Phil Kearny jako před necelým rokem padl se svými vojáky kapitán Fetterman.
Vozová bitva
Zde je třeba připomenout, že největším problémem pro vojenské pevnosti v pohraničí bylo jejich zásobování dřevem. Čím déle pevnost existovala, tím dále museli čety dřevorubců putovat pro palivové dřevo a tím většíně nebezpečí se vystavovali. Tito dřevorubci byli najati vojenskou správou mezi civilisty a proto musely být doprovázeni silným oddílem vojáků. Toto bezpečnostní opatření získalo na důležitosti hlavně po porážce kapitána Fettermana, která se stala z pochopitelných důvodů noční můrou pro vojáky z pevnosti Phil Kearny. V létě roku 1867 pracovali dřevorubci při chystání zimních zásob dřeva pořádně daleko od pevnosti. Z toho důvodu se do pevnosti už nevraceli každý den jako kdysi, ale měli postavený stanový tábor na místě kde pracovali. Oddíly kavaleristů, které je hlídali se pravidelně střídaly přibližně v měsíčních intervalech. K takovému střídání došlo v táboře dřevorubců při pevnosti Kearny i 1. srpna roku 1867.Strážní službu přebral oddíl pod velením kapitána Jamese N. Powella, který v zimě minulého roku sbíral zmrzlé mrtvoly Fettermanových vojáků a navždy se mu to vrylo do paměti. Kapitán Powell ihned rozmístil stráže a hlídky a vydal rozkaz, že každý večer před setměním musí všechny vozy, na kterých se vozilo dřevo do pevnosti, být rozmístěny v kruhu kolem stanů.
Útok
Powellovi vojáci byli vyzbrojeni zcela novými Spencerovkami, co mělo rozhodující vliv na výsledek vozovém bitvy. Někteří autoři jako například Dee Brown píší, že vojáci byli ozbrojeni puškami značky Springfield, ale mně osobně se zdá pravděpodobnější první alternativa . Siouxové a Šajenů, kteří v zimě minulého roku porazili jednotku kapitána Fettermana a tím dali americké armádě skvělou vyučenou se rozhodli uštědřit vojákům další lekci. Po uspořádání tradičních, letních náboženských obřadů Tanec Slunce se s bojovníky začal chystat na nájezd proti některé z pevností na Bozemanove cestě. Náčelníci a vůdci se však nemohly shodnout proti které pevnosti by měli vyrazit. Tupý Nůž a ostatní šajenští náčelníci chtěli přepadnout pevnost Smith, no Siouxové Červeného Oblaka si mysleli, že nejlepší by bylo napadnout pevnost Kearny.Tento nepatrný problém však vyřešili typicky indiánským způsobem. Šajenů vyrazili na sever přepadnout pevnost Smith a Siouxové se pustili ke pevnosti Kearny. Červený Oblak vedl kolem osmi set bojovníků podle George Hyda autora knihy Lid Rudého Oblaka jich bylo kolem tisíce z nichž velká většina byly Oglalovia. Kromě Oglalov se nájezdu zúčastnili i Miniconjuové a Sans Arcové Podle některých autorů, spíše než stihli zaútočit na pevnost, několik mladých bojovníků se vrhlo na armádní koně, které se pásali v okolí pevnosti a začali je odhánět.
Vozová hradba
Tím upozornili vojáky v pevnosti na svou přítomnost a zmařili plány Červeného Oblaka a ostatních vůdců. Aby se výprava neskončila úplným krachem, Siouxové upozornili na tábor dřevorubce. Tak se stalo, že ráno 2. srpna roku 1867, nedlouho poté jak z tábora odešla do pevnosti skupina mužů s nákladem dřeva doprovázená dvaceti kavaleristy zaútočilo na zbytek dřevorubců a vojáků asi osm set až tisíc Siouxů. George Hyde v knize Lid Rudého Oblaka tvrdí, že Siouxové chtěli zopakovat starý osvědčený recept na vylákání vojáků prostřednictvím vnadidla skupiny, jejíž vůdcem byl znovu Splašený Kůň. Tento plán, však pokazili nedočkaví bojovníci, kteří vyrazili ze svých úkrytů, aby odehnali stádo koní a mezků patřících k pevnosti.Zároveň skupina pod vedením Splašeného Koně zaútočila na skupinu dřevorubců a několik jich zabili.Někteří dřevorubci utekli do pevnosti a čtyři se připojili ke kapitánovi Powellovi. Mužů, jejichž měl k dispozici kapitán Powell a kteří hájili kruhovou, vozovou hradbu bylo dohromady dvaatřicet, z toho zmíněný čtyři civilisté, dva důstojníci a šestadvacet kavaleristů. Vozová hradba byla postavena ze čtrnácti vozů. Siouxové zahájili hromadný nájezd na vozovou hradbu, ale narazili na vražednou a hlavně souvislou palbu, která je překvapila. Z minulých bojů byli zvyklí na pauzu, která vznikala při nabíjení starších typů pušek. Nyní však byla situace zcela odlišná a běloši jim způsobily velké ztráty. Nezbývalo nic jiného, než ustoupit mimo dostřel a snažit se posbírat mrtvé a raněné. Po letech jistý voják, Samuel Gibson nato vzpomínal takto: Když sbírali své padlé vojáky byli jsme svědky té nejnepředstavitelnější ukázky jezdeckého umění to dělali vícekrát a nám nezbývalo nic jiného než obdivovat jejich odvahu a umění. O chvíli podnikli Siouxové druhý útok, ale bez koni, které nechali vzadu. Během něho se snažili znepříjemnit obráncům život hořícími šípy, ale ani to nepomohlo, protože vojáci strhli v době mezi útoky všechny stany a hrubá polena a vozů se oheň nechytal. Odpoledne to Siouxové zkusili ještě jednou, ale zastavila je rána z děla, kterou vystřelili posily přicházející z pevnosti. To způsobilo zmatek a jejich hromadný útěk. O chvíli už nebylo po Indiánech ani stopy. Běloši měli šest padlých a několik raněných. Ztráty Indiánů zůstaly neznámé.
Falešné vítězství
Odhad je asi šedesát mrtvých a asi kolem sto raněných. Běloši se snažili udělat z této bitvy velké vítězství jehož výsledkem byly na východě zprávy v novinách o 1137 padlých Indiánech, přestože dohromady jich nebylo ani tisíc. Ohnivý Hrom o tom říká nevím, kolik z našich lidí bylo zabito, ale bylo jich velmi mnoho,bylo to špatné. Siouxové tuto bitvu nebrali jako tragédii, podařilo se jim ukořistit velké množství koní a způsobily bělochům ztráty, byla to prostě jen jedna z bitev kde měli bílí silnější kouzlo. Přesvědčili se však, že se svými luky, šípy a starými puškami nemohou vést rovnocenný boj proti stále kvalitnějším střelným zbraním, a že neomezená odvaha ještě neznamená vítězství. Pro vojáky sloužících v pevnostech na Bozemanove cestě tato bitva znamenala hlavně obrovské zvýšení jejich sebevědomí. Přišli nato, že pokud nepropadnou panice a jsou dobře organizováni, nemusí se bát ani desetinásobné přesily. Začal se mezi nimi šířit názor, že Fettermanova porážka byla jen shoda nešťastných náhod a už se nemůže opakovat. Tato iluze jim vydržela do 25. června roku 1876, kdy jejich Siouxové na Little Bighorne vyvedly z tohoto omylu.
Žádné komentáře :
Okomentovat