Cesta slz - The Trail of Tears

Píše se rok 1865. Na území mladých Spojených států vrcholí krvavá ob čianska válka mezi severem a jihem, přičemž Uzana prohrávají bitvu za bitvou.Jako první uznal porážku generál Robert Lee, vzápětí následovaly další.Paradoxně tím posledním nebyl běloch jmenoval se Stand Wati. Náčelník kmene   Čerokézů, který to dotáhl až na hodnost brigádního generála.Potomky Čerkézů dnes najdeme zejména ve dvou rezervacích, jedna ve státě Oklahoma a druhá v Great Smoky Mountains na rozhraní Severní a Jižní Karolíny. Jejich život se tomu původnímu podobá už jen velmi vzdáleně. Pokrok se nedá zastavit. Válečná sekera je dávno pod zemí a život v rezervacích dnes ovlivňuje především moc zelených dolarů. Navíc, Čerokézi vedle turistickém ruchu celkem slušně vydělávají na kasinech. Americká vláda jim povolila provozovat  ve všech indiánských rezervacích jako odškodné za křivdy minulosti. O hazardéry, víkendových výletníků a kolemjdoucích turistů tak nemají nouzi. Jedním dechem ale třeba říct, že zejména v rezervacích na území někdejšího Divokého Západu je situace velmi dramatická. Izolováni, vzdáleni od velkých měst a civilizace Indiáni zde žijí ve velmi chudých poměrech a vysoké kriminalitě. Cesta, tak říkajíc k čerokézskému blahobytu, však nebyla vůbec jednoduchá. Přesněji řečeno byla plná slz.

Červení velkostatkáři

Barbarští mistři války, traduje se obecně o indiánech. Politice, diplomacii, zda hospodářskému pokroku jakoby vůbec nerozuměli. Z pohledu západní civilizace však dosáhli čerokez obdivuhodné úspěchy. Společně s kmenem Keřů, čůráš, čoktó a Seminolů si dokonce vysloužily výstižnou přezdívku - pět civilizovaných národů. Jako jediný z původních obyvatel Ameriky vytvořili v roce 1821 vlastní písmo. Konkrétně náčelník Sequoya, potomek německého obchodníka a indiánské matky. V krátkém čase ho ovládali skoro všichni příslušníci kmene av roce 1826 začali dokonce vydávat v původním jazyce vlastní kmenové noviny - Cherokees Phoenix. Bylo to v době, kdy Slováci teprve snili o spisovné češtině.V průběhu 19. století si založili vlastní školy, trestní orgány a kmenová rada sestavila zákoník. Proto se ani nelze divit, že dva příslušníci kmene Rober Owen a Will Rogers se dostali až do senátu. Úspěchy přicházely s cizí krví. Irskou, francouzskou, skotskou, dokonce několik anglických obchodníků si vzalo za manželky dcery zámožných náčelníků. Tak vznikala kmenová aristokracie, která s radostí využívala výdobytky svých bílých otců a zároveň se pyšnila bojovného krví matek. Množství čerokez se tak stalo úspěšnými farmáři, vlastnili obrovské stáda dobytka a žili v pohodlných domech. Jen pro zajímavost. Majetek kmene obsahoval v roce 1826 až 7600 koní, 22 000 kusů dobytka a pozor, 1560 černých otroků. Po vzoru bílých sousedů je používali k pěstování bavlny na společných kmenových plantážích. Náčelník John Ross si dokonce nechal postavit honosný dům za deset tisíc dolarů, navržený od architekta z Philadelphie.

Dobrý Indián 

Mladé Spojené státy vedly agresivní politiku vůči původním obyvatelům. Jde o obecně známou skutečnost. Cíl boj jasný - území. Za pomoci nevýhodných smluv, armády a teroru postupně vytlačováni Indiánů z kmenového teritoria a získávali tak zem pro nové přistěhovalce. Kvalitní a úrodnou zem. Lze říci, že začátek konce čerokez sahá do války za nezávislost v letech 1775 až 1783.Vybrali si špatnou stranu - Angličanů. Ti prohráli a tato, prý zrada se stala později oficiálním omluvou pro odsun celého kmene. Ve skutečnosti však přiváděli je hospodářské úspěchy do šílenství velkou většinu okolních statkářů.Navíc, v prezidentských volbách v roce 1828 vyhrál Andrew Jackson a  červeným odzvonilo. Byl tvrdým zastánců návrhu Thomase Jeffersona a ten zněl jednoznačně - odsun indiánů na západní břeh Mississippi. Pod tvrdým nátlaků a za pomoci indiánských kolaborantů se tento návrh podařilo prosadit. V roce 1835 byla podepsána velmi nevýhodná smlouva známá jako Treaty Party o prodeji čerokézskej půdy. Indiáni se měli vystěhovat do dvou let. Směr vnitrozemí, Oklahoma. Na obranu si najali amerických právníků, případ medializovali před širokou veřejností, sepsali petici a dokonce vyhráli jeden soudní spor. Nic však nepomohlo. Většina Indiánů jihovýchodu v té době dobře znala sílu bílých zbraní a marnost každého odporu. Jako první putovaly v roce 1832 čoktó, po nich bojovnější keře, čůráš a část Seminolů. Menší skupina tohoto statečného kmene se stáhla do floridského vnitrozemí, odkud vedla celá desetiletí partyzánský způsob boje. V roce 1838 přišla řada na čerokez. Na etapy se dalo do pohybu přibližně 25 000 tisíc zoufalých lidí. Jen s nejnutnějšími zbytky majetku, pod dohledem armády jako zločinci. K pocitu ponížení ze ztráty domoviny se tak najednou přidružila i nepoznaná chudoba.



Drastický přesun do země zaslíbené nepřežila třetina kmene. Po dobu horkých letních měsíců lidí trápila nesnesitelná horka sucho a nedostatek vody. Padaly za oběť zákeřným chorobám úplavice,černý kašel,neštovice. V zimě zase lemovaly cestu zamrzlé těla vysílených neštastníků. A to vše ve jménu civilizace a pokroku, pod dohledem říkající oficiáln  orgány. Na původním kmenovém území v severní Karolíně zůstalo jenněkolik skupin náčelníka Yonaguska. Měli již americké státní občanství, půdu v osobním vlastnictví a smlouva o prodeji kmenové půdy se na ně nevztahovala. Zùstat se podařilo i několika stočlenné skupině, která se rozhodla bojovat v těžko dostupných horách. Po několika letech se jimi armáda přestala zabývat oficiální úřady mávly smířlivě rukou a Indiáni mohli po odsouhlasení kongresem v roce 1848 zůstat. Po příchodu nových usedlíků nastala v indiánském teritoriu řádná tlačenice.  Nacházely se zde lovecké teritoria Čejenů Arapahů, Komančů. Výsledkem bylo množství ozbrojených konfliktů byli početné a dobře organizované skupiny Čerokézy úspěšně odrazili. Získali tak potřebný respekt na klidné farmáření. A opět se jim dařilo. Neměli už sice otroky, ale 50-té roky 19. století  jsou označovány jako Zlatý věk kmene.  A opět ne nadlouho. V roce 1861 začala občanská válka.

Bratři proti bratřím

Přestože krvavý konflikt bílých byl ze strany Čerokézů dlouho ignorován vstoupili do něj. Stand Wati zorganizoval velký počet mladých mužů a nabídl své služby jižanům. Příkladu Čerokézů následovaly i čtyři civilizované kmeny a tak na začátku roku 1862 získala konfederace tři pluky Čokotů, jeden pluk Keřů, jeden smíšený seminolskokríkský pluk a dva pluky Čerokézů. Už zanedlouho vstupuje do boje druhá frakce kmene tzv.starousedlíků. Pro změnu je však naverbovala armáda severu. Příslušníci jednoho národa tak bojovali v bratrovražedném boji. Stand Wati byl věrný až do hořkého konce a byl skutečně posledním generálem jižanů se zbraněmi v ruce. Vláda Spojených států to Čerokézům dlouho nezapomněla. Samozřejmě, na úspěchy starousedlíků v armádě seveřanů zapomněla velmi rychle.   Čerokézům dnes zbylo z původního území jen jedno procento půdy o všechno přišli pod falešnou zástěrkou.