Hernán Cortés a dobytí Tenochtitlánu
Cortésova výprava postupovala na základě jí už známých skutečností až po ostrov San Juan de Ulua (takto ho nazval Grijalva), nedaleko kterého založila Veracruz (Villa Rica de la Vera Cruz, čili Bohaté město pravého kříže), první evropské město na americkém kontinentu, stávající dodnes, které se stalo Cortésovou základnou a jako námořní přístav si své výjimečné postavení udržuje dodnes. Ještě předtím se však ke Cortes na ostrově Cozumel přidal zmiňovaný Jerónimo de Aguilar av Tabasco při ústí řeky Grijalva Španělé svedli vítěznou bitvu s chontalskými Mayi.Poražený mayský vládce následně Cortés na znak míru věnoval nejen zlato, drahé kameny či vzácné pera ale i dvacet mladých otrokyň, mezi nimiž bylo i původem nahuaské dívka Malintzin. Po svém pokřtění známější jako Doña Marina se stala po Cortes asi nejdůležitějším členům výpravy a díky ní Cortés nejenže dokázal komunikovat s Aztéky, mluvícími podobně jako ona Nahuatl, ale získával i nepřekonatelný informace, které jeho vojsko nejednou zachránili před katastrofou. Ve Veracruzu se Španělé poprvé naplno konfrontovali s mexickou skutečností, protože se již nacházely v místech, které neoddiskutovatelně patřily do aztécké domény. Setkali se s výběrčími daní a s vyslanci aztéckého vládce Motecuhzomu II. a zároveň začínali chápat, že mocná říše, kterou se chystali dobýt má několik slabá místa.Především Cortés, který na rozdíl od svých spolubojovníků a mnoha jiných Conquistador dokázal vnímat a zčásti i chápat odlišnou realitu Nového světa, si rychle uvědomil, že jde spíše o nejednotný celek, který pohromadě drží zejména strach z aztéckých zbraní, a dokázal to využít. Jako názorný příklad můžeme na tomto místě uvést Totonakov ze Cempoaly (Zempoaly), na jejichž území Cortés založil Verazruz a kteří se mu jako první přišli stěžovat na aztécký útlak. Tlustý kazik (takto cempoalského vládce nazývá Cortese voják a pozdější kronikář jeho tažení Bernal Díaz del Castillo) chtěl cizinců využít k tomu, aby se zbavil nadvlády Tenochtitlánu, a nabídl Cortés spojenectví. Povzbuzen jeho přijetím následně i na Cortés popud zajal Motecuhzomových výběrčích daní, kterých však Cortés v noci tajně propustil na svobodu, čímž celou Cempoalu definitivně získal na svou stranu.Za jakékoliv špatné chování vůči výběrčím daní totiž Tenochtitlán vždy odpověděl vojenským vpádem.Tučný kazik už tedy neměl na výběr. Pokud nechtěl riskovat Aztéckou pomstu, musel zůstat věrný Španělům, vůči kterým si Motecuhzoma zatím nedovolil ozbrojené vystoupit. Osvobozením zmíněných výběrčích daní však Cortés Motecuhzomu minimálně zmátl. Na jedné straně přijal pod svou ochranu v aztéckém chápání vzbouřenou Cempoalu, na straně druhé vyslal do Tenochtitlánu přátelské gesto. Z pobřeží se Španělé už posílení totonackými spojenci vydali do vnitrozemí, přičemž musely projít přes Tlaxcalu, nezávislý stát ze všech stran obklíčen aztéckým územím a vůči Aztékům tradičně nepřátelský. Zatímco však s ním uzavřeli spojenectví, které se pro dobytí Tenochtitlánu ukázalo jako klíčové, svedli s jeho bojovníky několik bitev. Tlaxcaltékovia je totiž v této fázi conquisty pokládali za spojence Tenochtitlánu, protože s nimi šli Totonakovia ze Cempoaly, kteří náležely do mocenské domény aztécké metropole. Španělka-tlaxcaltécke spojenectví se ukázalo výhodným pro obě strany. Tlaxcaltékom umožnilo pomstít se nenáviděným Aztékům za všechny křivdy, které vůči nim pociťovali, a Španělé získali spojence, který je neopustil ani v nejtěžších chvílích a bez něhož by bylo dobytí Tenochtitlánu nemyslitelné. Za jejich pomoci Cortés doslova a do písmene utopil v krvi spiknutí v nedaleké Cholule, které na podnět Motecuhzomu zorganizoval místní vládce. Rychlá Cortésova reakce po tom, co všechno odhalila Marína, natolik paralyzovala Aztéckou armádu, nacházející se nedaleko města, že nakonec ani nezasáhla a Španělům už pak nic nestálo v cestě do Tenochtitlánu, kde je přivítal samotný Motecuhzoma.Aztécký panovník poplatný společenským hodnotám a náboženským představám své kultury a zmateným chováním Španělů, které se vymykalo ze zažitého amerického řádu Cortésovo diplomatické manévrování, suverénní chování, či třeba to, že nikdo ze Španělů neměl problém podívat se Motecuhzomovi do očí, což bylo pro Aztéků nepředstavitelné reagoval vyčkáváním a dovolil Španělům vstoupit do města. Nezmohl se na výraznější odpor ani tehdy, když ho Cortés zajal, aby jeho prostřednictvím vládl městu a celé říši .Ostatní příslušníci aztécké vládnoucí vrstvy však jeho postoj nesdíleli, což se projevilo po tom, jak Cortés s částí svého vojska musel odejít na pobřeží, kde se úspěšně vypořádal s trestnou výpravou, kterou pod vedením Pánfila de Narváez vyslal proti Cortes kubánský guvernér Diego de Velázquez. Vítězstvím nad Narvaez sice Cortésovo vojsko počtem vzrostlo, jenže do Tenochtitlánu se vrátilo za diametrálně odlišné situace. Cortese zástupce Pedro de Alvarado totiž zmasakroval během náboženské slavnosti neozbrojených aztéckých šlechticů, na co celé město vypovědělo Španělům válku. Aztékové sice dovolili, aby se obě části španělské armády v městě spojily, nicméně situace Španělů byla neúnosná, proto se rozhodli potají Tenochtitlán opustit.Stalo se tak v noci z 30. června na 1. července 1520, která do dějin conquisty vešla pod názvem La Noche Triste (Smutná noc). Aztékové pod vedením nového vládce Cuitláhuaca (Motecuhzoma mezitím za dodnes ne zcela jasných okolností zemřel) během ní zabili dvě třetiny Cortésovho vojska a připravili tak Španělům nejtěžší porážku v dějinách conquisty jako takové. Své vítězství však nedokázali využít (prohráli dokonce následnou bitvu u Otumbe, ve které mohly Španělů definitivně zničit) a Cortés dovolili, aby své síly obnovil v spojenecké Tlaxcale, která mu iv této nejtěžší situaci zůstala věrná. Následnému obléhání Tenochtitlánu již nový obránce města a poslední aztécký panovník Cuauhtémoc Cuitláhuac zemřel na neštovice, které přinesly do Mexika Španělé a které se neúmyslně staly jejich účinnou biologickou zbraní nedokázal odolat a na útěku ze zbořeného města ho Španělé 13. srpna 1521 zajali, čímž se, jak jsme uvedli v úvodu symbolicky skončili předhispánské dějiny Mezoameriky.
Hledání příčin
Jak jsme zdůraznili již na začátku, podstatou tohoto článku má být pokus o objasnění důvodů, které vedly k porážce Aztéků. Jsme si vědomi toho, že názory historiků na tuto problematiku nebudou jednotné, či dokonce si mohou protiřečit, proto si v žádném případě neděláme nárok na její absolutně vysvětlení, jde nám spíše o nastínění možných odpovědí, které by čtenáře přinutily zamyslet se. Romanticky ladění romanopisci ve svých dílech týkajících se střetu Evropanů s domorodci na různých kontinentech, často jakoby úmyslně přehlíželi skutečnost, že bílých dobyvatelů bylo prakticky vždy mnohonásobně méně než jejich protivníků, kteří bývají vždy vykreslení v pozitivních barvách a z nichž se staly smutní hrdinové,nezvládájíc dlouhodobě odolávat evropské přesile . V případě Nového světa se s tímto přístupem setkáme v severoamerických lesích a na prériích, v amazonské džungli i u andských Inků a nevyhneme se mu ani v Mexiku.Málokdo si uvědomuje, že Cortésovo vojsko při vylodění se ve Veracruzu tvořilo 110 námořníků, 553 vojáků (včetně 32 arkebuzierov a 14 dělostřelců a 200 kubánských Indiánů a že měl k dispozici 10 větších a 4 menší děla a jen 16 koní. A i když se tato armáda později rozrostla o dalších 900 Narváezových vojáků a tisíce spojeneckých Indiánů (nejen Tlaxcaltékov a Totonakov), ve srovnání s desítkami tisíc aztéckých bojovníků, o kterých říkají prameny, to bylo žalostně málo. Aztékové svou početní výhodu dokázali využít prakticky pouze během Smutné noci, když jim do karet hrál hustý déšť a velká koncentrace nepřátel na malém prostoru hráze, spojující ostrovní Tenochtitlán s pevninou. Když mohli hned na to při Otumbe vyčerpaných a zdecimovaných protivníky definitivně zlikvidovat a Cortésovo dobrodružství fakticky ukončit, navzdory obrovské přesile a psychické výhodě, vyplývající ze Smutné noci, to nedokázali. Následně Španělům dovolili přijít do Tlaxcaly, kde Cortés obnovil své síly (mezitím do Mexika dorazili přišli další Španělé, avšak nikoli v nějakém závratném počtu) a připravil se na rozhodující fázi války.Pokud bereme v úvahu výše uvedené skutečnosti, převaha Španělů ve výzbroji minimálně v první fázi conquisty nemohla hrát rozhodující roli. Nabíjení arkebúz a děl trvalo déle než např.. střelba z luku a minimální Orlí a Jaguářími bojovníci se svým výcvikem a bojovými zkušenostmi Španělům přinejmenším vyrovnali. Otázka brnění také nebude podstatná, samotný Díaz del Castillo vzpomíná, že mělo mnoho mezer, kterými mohl šíp proniknout a že i Španělé raději používali indiánské brnění , tedy kabátce podšité bavlnou. Železné meče dobyvatelů byly sice kvalitnější než aztécké macahuitly (ploché dřevěné hole s osazenými obsidiánových hroty po obvodu), španělští kronikáři však opět říkají, že úder macahuitlom měl škodlivější následky jako úder mečem, protože v ráně zanechal úlomky obsidiánu a potrhané cévy, což se těžší hojilo (zřejmě především kvůli otravě krve) jako rány způsobené seknutím meče.Jedinou podstatnou výhodu po, dalo by se říci, technické stránce proto pro Španěly představovaly pouze koně (a během obléhání Tenochtitlánu i BRIGANTINO, to však již bylo v době, kdy Aztékové svou početní výhodu díky indiánským spojencům na straně Španělů ztratili), z nichž měli Aztékové zejména ze začátku posvátnou hrůzu a dokonce koně s jezdcem považovali za jednu bytost. Koní však měli Cortes vojáci velmi málo a tento psychický blok navíc po Smutné noci zmizel. Proto musíme za aztéckého porážkou po této stránce vidět spíše podstatu a charakter evropského španělského a mezoamerického aztéckého vojenství. Zatímco Španělé věrní evropskému způsobu boje pragmaticky zabíjeli, Aztékové se snažili své protivníky zajmout, aby je mohli obětovat Huitzilopochtlimu, bohu války a slunce.Pro ně měla tedy válka posvátný charakter a byla součástí mystického militarismu, státní ideologie Tenochtitlánu, která v Mezoamerike jako takové převládala v poklasickom období. Jeho podstatou bylo získávání válečných zajatců, tedy živých lidí, jejichž následné obětování mělo dodat slunci Huitzilopochtlimu energii a zajistit jeho opětovné vyjetí na druhý den.Aztékové považovali sami sebe za vyvolený národ, který ale zároveň na svých bedrech nese tíhu odpovědnosti za chod a udržování světa. Na Velkém chrámu v Tenochtitlánu (ale pochopitelně nejen tam, obětování zajatců bylo právě tak běžné třeba iv Tlaxcale) proto dennodenně reaktualizoval mýtus o narození Huitzilopochtlimu, jehož podstatou bylo, že právě narozený Huitzilopochtli slunce porazil a rozčtvrtil svou sestru Coyolxauhqui měsíc a rozehnal po obloze své bratry Tzentzon Huitznáhu hvězdy , když se pokusily zabít jejich společnou matku Coatlicue (zem), která po porozeni Coyolxauhqui a Tzentzon Huitznáhuas složila slib čistoty, ale přesto otěhotněla (čekajíc Huitzilopochtlimu), což sourozenci na čele s Coyolxauhqui pokládali za urážku.Huitzilopochtli tak představuje vítězící slunce, aby však mohl vítězit dennodenně, museli mu být obětovány srdce bojovníků, čímž získával zpět energii, kterou během celodenní poutě po obloze vyzářil. Tento, mohli bychom trochu nadneseně říct, zákon zachování energie, nejenže vedl Aztéků do nesčetných válek, ale měl i vliv na jejich bojovou taktiku. Snaha aztéckých bojovníků zajmout nepřítele způsobila, že navzdory jejich ohromnému počtu každý vlastně bojoval sám za sebe a snaha pomoci spolubojovníku v nouzi mohla být a často i bývala vnímána jako nekalý úmysl ukrást mu potenciálního zajatce. Tento způsob boje mohl být účinný proti indiánským nepřátelům, protože ti bojovali stejně, ne však proti jinak smýšlejícím Španělům.Zajmout nepřítele je přece jen složitější než ho usmrtit. Aztékové mohli Cortése několikrát zabít, jejich úsilí zajmout ho však způsobilo, že mu vždy někdo stihl přijít na pomoc. Evropská taktika zaměřená na kolektivní úspěch sice během Smutné noci kvůli nepříznivým okolnostem nutně selhala, v bitvě u Otumbe však znovu slavila úspěch. Množství samostatně bojujících Aztéků si jednoduše překáželo a koordinovaný španělský celek se z hrozivě vypadající situace doslova a do písmene vysekal, přičemž klíčovou se ukázala skutečnost, že samotný Cortés zabil aztéckého velitele, což způsobila chaos až paniku mezi Indiány a jejich následný útěk. Aztékové po individuální stránce tedy nebyly horšími vojáky jako Španělé, rozhodujícím se ukázal taktický přístup, který si Aztékové alespoň zčásti osvojili až poté, kdy svou prvotní výhodu promarnili. Nicméně důvod, proč jim to trvalo tak dlouho, je třeba hledat nejen ve vojenství ale i ve způsobu myšlení a interpretace skutečnosti hlavních aktérů mexické conquisty.
Cortés a Motecuhzoma
Až do Motecuhzomové smrti pár dní před Smutnou nocí to byl právě aztécký tlatoani mluvčí , jak ve skutečnosti zněl jeho titul, spolu se španělským velitelem, kdo v této dějinné události sehrál hlavní roli. Přestože domorodé prameny se o něm zmiňují jako o mocném a krutém vládci, při setkání se Španěly jednal úplně jinak, což ostatně vyústilo k tomu, že ho zavrhli jeho vlastní lidé. Od vylodění se Cortésovej družiny ve Veracruzu se choval velmi rozpolceně a zjevně nevěděl, jaký postoj má vůči cizincům zaujmout. Jednou Cortése zval do svého města, pár dní na to ho zase vyzýval, aby ze země odešel.Posílal mu vzácné dary a doufal, že si tím koupí jeho odchod. Na Cortése a jeho druhů však pochopitelně měli právě opačný efekt. Všichni vložili do nejistého podniku prakticky celý svůj majetek, ani jeden se tedy nechtěl vrátit s prázdnýma rukama a Motecuhzomove dary je jen ujistili v tom, že v případě úspěchu je čeká bohatství. Z čeho ale pramenila Motecuhzomova nerozhodnost? V první fázi conquisty byly totiž všechny výhody na jeho straně, on však přenechal iniciativu od začátku Cortese a nedokázal využít skutečnosti, že o Španělech a jejich pohybu věděl díky své zpravodajské službě mnohem víc než oni o Aztéky. Na jeho řízení totiž výrazně ovlivňovalo náboženství, dalo by se říci, že žil v zajetí náboženských představ, v tomto konkrétním případě šlo o reaktualizáciu dalšího důležitého mýtu - mýtu o Quetzalcoatl.Tento bůh vzdělání a dárce civilizace (často zobrazován s bradou a bílou tváří) , který podle aztécké mytologie stvořil lidi, musel po konfliktu s Tezcatlipocom (bohem temnoty) opustit své panství a odešel na východ s tím, že se podle aztéckého kalendáře vrátí v roce 1 Rákos, který v rámci cyklického pojetí času u dávných Mezoameričanov připadl také na rok 1519. To, že právě v tomto roce přišel Cortés, Motecuhzoma nevnímal jako náhodu ale jako vyplnění dávného proroctví o Quetzalcóatlovom návratu (kromě tohoto v aztécké tradici existuje mnoho dalších proroctví, předpovídajících pád Tenochtitlánu, v které Motecuhzoma, ale nejen on, věřil . Aztécký vládce byl přesvědčen, že Quetzalcoatl, tedy Cortés, přišel převzít vládu, na kterou měl oprávněný nárok, av tomto smyslu vysílal ke Cortes i své poselství. A ten na rozdíl od svého aztéckého protihráče dokázal každou informaci, kterou získal, využít ve svůj prospěch.Proto v Indiánech záměrně podporoval představu o božské podstatě Španělů a pokud to jen šlo, udržoval v nich povědomí o španělské neúnavnosti a neporazitelnosti.Pokud některý z jeho vojáků na následky zranění či nemocí zemřel, dal ho v tajnosti pohřbít tak, aby o tom domorodci nevěděli a totéž dělal i s mrtvými koňmi. Je sice jasné, že bylo jen otázkou času kdy Indiáni tento omyl odhalí, Cortés to však poskytlo dostatek času na seznámení se s celkovou situací v zemi. Jak jsme již na jiném místě zmínili, velmi rychle odhalil nejednotnost aztéckého panství a během obléhání Tenochtitlánu už na jeho straně nebojovala jen Tlaxcala a Cempoala ale kromě jiných dokonce i Tezcoco, spolu s Tlacopanom hlavní partner Tenochtitlánu při budování aztécké "říše". Odhaduje se, že v této fázi conquisty tvořily Španělé jen jednu desetinu Cortésovho vojska či možná ještě méně, přičemž španělský velitel byl během války v zájmu porážky Aztéků ochoten svým domorodým spojencům tolerovat i takové praktiky jako např. rituální kanibalismus, což minimálně v případě Tlaxcaltéků dokazují jako španělské tak i domorodé prameny.
Doña Marina
Při hledání možných příčin porážky Aztéků se nakonec zastavíme u Cortésovej tlumočnici Marinu. Jde o osobu, kterou tradiční mexická historiografie vnímá převážně záporně a považuje ji za zrádkyni vlastní rasy.Ponecháme nyní stranou skutečnost, že ideologie nezávislého Mexika tendenčně heroismu Aztéků jako bojovníků proti Španělům (podobně jako proti nim bojovali moderní Mexičané ve válce za nezávislost počátkem 19. století) a dehonestuje jejich nepřátel včetně Mariny a pokusíme se objektivně charakterizovat její místo v Cortésovom vojsku a úlohu, kterou během conquisty sehrála. Historická literatura, Pramenitá i sekundární, zdůrazňuje v první řadě její význam jako tlumočnice a nezapomíná dodat, že byla zároveň i Cortésovou milenkou přesto, že ten na Kubě zanechal legitimní manželku , která mu porodila syna Martína, znovu tendenčně často uváděného jako prvního mestiço na mexické půdě.Právě to z ní v povědomí dnešních Mexičanů udělalo prostitutku, která zaprodala vlastní lid. Slovo Malinche, což je Španěly zkomolená forma jejího indiánského jména Malintzin, je proto dodnes vnímáno v negativních konotace a dokonce i mnohé výtvarné vyobrazení ji ukazují jako ošklivou a tlustou či přímo až s neandrtálskými rysy.V protikladu k ní stojí naopak idealisticky zpodobněním Cuauhtémoc, Cuitláhuac či tezcocký Nezahualcoyotl. Takové vyobrazení jsou však produktem mexické státní ideologie, skutečnost byla zřejmě zcela jiná. Marína ovládala minimálně tři jazyky - náhuatl, mayčinu a španělštinu. Naschvál uvádíme minimální, protože existuje mnoho mayských jazyků i dialektů náhuatl. Jako otrokyně v Tabasco si osvojila chontalskú mayčinu, skutečnost, že se dokázala dorozumět s Aguilar, mluvícím yucatéckou mayčinou, která se od chontalskej výrazně liší, poukazuje spíše na její vysokou inteligenci než na intelekt neandrtálce. Podobně bez problémů komunikovala jak s Motecuhzomom tak i s jeho poddanými, přičemž o Nahuatl je známo, že formu, kterou mluvila Nobility, běžný Nahua neovládal. Toto pro změnu svědčí o Marinin šlechtickém původu. Kromě toho je třeba brát v úvahu, že náhuatl centrálního Mexika, kterým mluvili Aztékové, a náhuatl z oblasti Coatzacoalcos na pobřeží Mexického zálivu, odkud pocházela, už v té době představoval dva odlišné dialekty. A aby toho nebylo málo, prameny dokazují, že když ji Cortés později vzal jako tlumočnici na svou výpravu do Hondurasu, dokázala se domluvit s různými mayskými skupinami, jejichž územím procházeli. Cortés její jazykové schopnosti odhalil v momentě, kdy se poprvé setkal s Motecuhzomovými vyslanci. Jerónimo de Aguilar, který mu do té doby překládal, zůstal bezradný.Tehdy na scénu vstoupila Marina a vytvořil se zajímavý komunikační řetězec Marína mayčina ,Aguilar (mayčina španělština, Cortés španělština , který se časem zkrátil, protože Marina se rychle naučila španělsky. Je zajímavé, že Cortés, jehož dějiny popisují jako inteligentního a univerzitně vzdělaného i když univerzitu v Salamance nedokončil ani jiný mexický domorodý jazyk se nikdy nenaučil.To však už ale spíše souvisí s jeho pozicí vítěze jako s nedostatkem inteligence.Marina se stala Cortésovou společnicí až poté, co se ukázaly její jazykové znalosti. Do té doby patřila jako otrokyně jinému Španělovi a Cortés tím pádem riskoval roztržku ve vlastní armádě, když ji dotyčnému vojákovi vzal. Od té doby se však Marína objevovala neustále po jeho boku, není se proto co divit, že jménem Malinche začali Indiáni označovat i samotného Cortése. Španělé si ji alespoň podle Díaze del Castillo velmi vážili, ačkoli třeba Cortés se o ní ve svých slavných Listech adresovaných španělskému panovníkovi Karlu V. zmiňuje jen letmo jako o jakési indiánka, která mu sloužila jako tlumočnice. Jako ženatý muž si totiž nemohl dovolit kompromitovat se před samotným králem. I proto Marinu po dobytí Tenochtitlánu vydal za Conquistador Juana Jaramilla, dalo by se říci, že se jí jednoduše zbavil, protože už ji nepotřeboval.Skutečnost, že se Marina stala Cortésovou milenkou, není až tak zarážející podobných partnerství bylo v dobyvatelském vojsku mnoho a obviňovat ji ze zrady by bylo scestné. Když si uvědomíme, že do mayského otroctví ji prodala vlastní rodina, neměla vlastně koho zradit a to, že se dostala jako dar za mír k Španělům, nemohla nijak ovlivnit. Navíc je třeba mít na paměti, že úděl mladých otrokyň darovaných dobyvatelem byl předem daný.Za přípravou jídla, o které říkají španělské prameny, se totiž ve skutečnosti skrývaly sexuální služby.Španělé přišli do Mexika bez žen . Marína prostě využila situaci az pozice otrokyně řadového vojáka, což znamenalo, že své služby musela zřejmě poskytovat kterémukoli vojákovi, přešla do pozice společnice nejvyššího velitele, od kterého sice sexuální abstinenci také nemohla očekávat, měla však alespoň zaručenou ochranu vůči ostatním a stejně se změnilo i její otrocké postavení. Určitě si nemohla dělat, co chtěla, v rámci daných možností si však uprostřed hrubých Conquistador zajistila, dá se tak říci, privilegované postavení v době války. Své jazykové nadání tedy využila v první řadě pro sebe a její pomoc Španělům byla z tohoto pohledu vlastně sekundární. Z pohledu dobyvatelů však byla neocenitelná, protože dokázala nejen tlumočit, ale vyvíjela i vlastní iniciativu, což potvrzuje například již zmíněné odhalení spiknutí v Cholule.
Žádné komentáře :
Okomentovat