Etnologie v Mexiku

Zájem o indiánské kultury je na Slovensku již tradičně dost velký, což je způsobeno popularitou dobrodružných knih a filmů s tématikou amerického Divokého Západu.Jejich překládání a vydávání,   promítání v kinech bylo svým způsobem podporováno i bývalým komunistickým režimem. Pro tento sloužil osud domorodých Američanů jako ideologická zbraň v boji proti americkému imperialismu a kapitalismu jako takovému. Proto většina Slováků alespoň tedy třicátníků a starších zná Apače, Komanče, Siouxy, Mohykány, Huróny a mnohé jiné kmeny, kterým se tato literatura a filmy věnovali.   Některým ještě něco říkají Aztékové, Mayové a Inkové, pozornost Slováků, pokud se již soustředí na Indiány tak především na ty severoamerické a z nich zejména na psouny lovce bizonů. Znalosti, které o nich máme, jsou povětšinou idealizované, subjektivní a také emotivní s výjimkou členů euroindiánského hnutí, jejichž znalosti a dovednosti v indiánské oblasti jsou naopak velmi velké  A v případě   neseveroamerických  indiánských národů jsou naše znalosti ještě povrchnější. Přesto na Slovensku existují dvě univerzitní pracoviště, které se zkoumání a přednášení mezoamerickým kultur věnují profesionálně. Jde o Katedru srovnávací religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a katedru etnologie a mimoevropských studií na Filozofické fakultě Univerzity sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě. K nim musíme přidat i Slovenský archeologický a historický institut, který získal licenci na vykopávky v mayském městě Uaxactún, nacházejícího se v guatemalské oblasti Petén. V této oblasti především v Mexiku  zmiňovaní výzkumníci absolvovali několik etnologických terénních výzkumů a tento příspěvek si klade za cíl seznámit čtenáře s tím, jak takový výzkum probíhá. Předpoklady pro úspěšné uskutečnění musíme hledat ve dvou základních rovinách vědecké a organizační, přičemž se obě prolínají. Ať chceme či nechceme, takový výzkum něco stojí a domnívat se, že nám ho zaplatí univerzita je dost velká chiméra. Je proto třeba v první řadě zajistit finance na letenku, pojistku, popřípadě očkování a samozřejmě na samotný pobyt v zemi, v našem případě v Mexiku, který by měl trvat alespoň tři měsíce. Za tímto účelem je nutné získat grant někdy i více než jeden, který celý výzkum zaplatí, což ne vždy bývá jednoduché.Tato více méně nepopulární část příprav je podmínkou toho, aby mohl být naplněn výzkumný cíl ve vědecké rovině.


Třeba mít na paměti, že ačkoli etnolog při své práci navštíví různé kraje, není primárně cestovatelům a terénní výzkum není výlet. Do vybrané lokality,kterou je povětšinou nějaká indiánská vesnice s různou mírou izolace či otevřenosti k ostatnímu světu proto musí přijít připraven a to jak po stránce materiální tak i vědomostní a pochopitelně jazykové. I přesto, že takový výzkum nabízí opravdu nepřeberné množství všemožných témat náboženství, společenský systém, politika, materiální kultura, tradice versus modernita, zvyky, kultura jako taková. Je důležité si stanovit nosnou téma, které se budeme věnovat v první řadě. Samozřejmě, ne vždy je vše jednoduché, zvláště pokud etnolog přijde do té které vesnice poprvé, čili nikoho tam nezná a nikdo nezná jeho. Většinou bude působit podezřele a nevěrohodně, i proto by výzkum měl trvat několik měsíců. To je totiž již dostatečně dlouhá doba na to, aby si výzkumník získal důvěru Indiánů. V tomto případě pomáhá, pokud ho do neznámé vesnice přivede nějaký Mexičan, nejlepší Indián a ještě lépe obyvatel té vesnice. Ne vždy se to pochopitelně dá takto zařídit. Proto první dny a týdny zažívá etnolog navzdory svým znalostem a přípravě tzv. kulturní šok.Dostal se do cizího prostředí, ve kterém si musí zajistit bydlení, přičemž musí dbát na svůj rozpočet, a najít spolehlivých informátorů, kteří mu nejvíce řeknou k tématu, kterou přišel zkoumat. Zpočátku je to tedy vždy obtížné, zvláště pokud k tomu přičteme skutečnost, že každého bělocha v Mexiku a to nejen mezi Indiány považují za gringa tedy Američana, o Evropě mají mnozí jen mlhavou představu,což znamená, že má určitě spoustu dolarů , o které ho třeba připravit tím nemáme na mysli násilně, i když i to se stává. Spojení bělocha a bohatství je v myslích Mexičanů natolik zažité, že mezi tato dvě slova klidně lze dát rovnítko. Dá se nad tím pousmát, každý z nás však zná nekonečné latinskoamerické telenovely. V Mexiku jsou, celkem pochopitelně, populární a doporučuji každému, aby si podíval alespoň jednu část. Boháčů hrají zásadně bílí herci i když bělochů jsou v Mexiku možná tak 2% zatímco úkoly sluhů a obyčejných lidí se vždy utekli mestiço, tedy Morenos.  Ne jednou jsem se setkal s tím, že mě považovali za gringa a tak se ke mně i chovali. Na druhé straně jsou však všichni Mexičané, včetně Indiánů, velmi společenští  muy sociable, jak s oblibou říkají  a po překonání prvotní nedůvěry velmi otevření , přátelští a pohostinní. Jde tedy o to překonat tuto nedůvěru, což trvá sice různě dlouho, když se to však podaří, tak se kolem etnologa vytvoří přátelské prostředí, ve kterém se může klidně věnovat své práci. Je důležité najít si mezi místními přátel ve stejném věku, kteří sice nebudou právě nejlepšími informátory, ale nepřímo se postarají o etnologové bezpečnost (vždy se najde někdo, kdo si chce do gringa rýpnout  a přímo o to, aby mu byly otevřeny dveře jejich rodičů a prarodičů, kteří většinou bývají nejlepšími informátory. Je to sice bez patřičných znalostí poměrů v deddine těžké, ale je vždy k užitku, pokud si výzkumník najde ubytování u někoho, kdo je v obci oblíbený, má přirozenou autoritu a úctu ostatních.


Pokud to nevyjde na první pokus, je třeba se po čase přestěhovat jinam. Při hledání informátorů a následné práci s nimi nesmíme zapomínat na to, že my jsme pro ně stejně zajímaví jako oni pro nás a že i oni na nás budou dělat svůj výzkum .Budou se ptát na zemi, ze které pocházíme, jak se tam žije, co se tam pěstuje, proč nejíme kukuřičné placky (tortillas), zda jsme katolíci neboť drtivá většina Mexičanů je katolického vyznání jaká je naše rodina a pod. Nedoporučuje se lhát, protože to není jen neetické, ale také se může stát, že se člověk pak přeřekne. Na druhé straně není vždy třeba říci celou pravdu, protože některá témata (pokud se třeba týkají sexuálního života) jsou choulostivé a je třeba se k nim nepřímo dopracovat až časem. Jediný případ, při kterém se lhát doporučuje, je, pokud je výzkumníkům žena. Je dobré, pokud všude říká, že je vdaná a pokud přišla spolu s přítelem nebo kolegou, je lepší, pokud se oba vydávají za manžele. Na jedné straně to posílí její pozici a vážnost mezi Indiány a zabrání případným neslušným narážkám, na druhé straně to umožní lepší přístup k místním ženám. Zkoumat tzv.ženské tématu je pro muže prakticky nemožné, protože se nepatří, aby ženy s výjimkou těch starých  navštěvoval cizí muž. Při své práci používá etnolog různé metody a techniky. K těm základním patří tzv.. zúčastněné pozorování, které se dá sice praktikovat během celého výzkumu, avšak zejména ze začátku je to jediná možnost, jak se něco dozvědět. Spočívá v tom, že výzkumník se podílí na běžném životě obce. Účastní se všech možných aktivit, čili chodí pracovat na pole, s domácími zvířaty na pastvu, účastní se slavností, participuje prostě na všem, k čemu ho pustí a co zvládne. Nejenže mu to pomůže vytvořit si přátelské pouta s místními lidmi, ale získá také informace o tom, jak to ve vesnici, jednoduše řečeno, funguje. Postupem času začne vést na zkoumanou téma neformální rozhovory, později rozhovory strukturované, případně interview a pomoci si může i dotazníkem sestaveným z různého počtu otázek. Ten se však v případě domorodých Mexičanů ne velmi osvědčuje, protože jejich způsob myšlení je jiný, odpovědět na otázku za otázkou jim nepříliš vyhovuje, nehledě na to, že mnohým (zejména starším) dělá problémy i samotné psaní. Proto otázky z dotazníku povětšinou slouží jako základ pro interview a oba typy rozhovorů. Získané informace výzkumník zaznamenává v různých podobách.Navzdory moderní době je stále nutné vést si deník, tomuto však dnes již napomáhá digitální elektronika v podobě diktafonu, fotoaparátu a videokamery. Náš běžný každodenní život tedy vypadá tak, že přes den získáváme materiál, který po večerech (pokud je na to vůbec čas) přepisujeme, analyzujeme, porovnáváme atd.. Finální práci s materiálem však samozřejmě uděláme až po návratu domů, jejím výsledkem jsou vědecké studie, monografie, popřípadě výstava či dokumentární film.

Příprava

Během výzkumu je žádoucí, aby etnolog dobře znal nejen samotnou vesnici, ve které žije, a její obyvatele, ale i její okolí. Tím máme na mysli i jiné komunity, do kterých také přicházíme za účelem výzkumu, popřípadě se v nich i pár dní zdržíme. Kromě toho, jelikož Mexiko se často nazývá také krajinou ruin, bychom měli poznat a zmapovat okolní předkolumbovské lokality (v Mexiku se vždy nějaké najdou), přičemž často zjistíme, že mnohé z nich nejsou nejenže archeologicky prozkoumány, ale že se o nich ani nikde nedočetl. Začít vlastní průzkum se však vůbec nedoporučuje. Bez potřebných povolení je to totiž považováno za zločin, vykrádání kulturního dědictví země. Není velmi prozíravé ani vyvážet předkolumbovské artefakty ze země, mohlo by se totiž stát, že místo odletu domů, půjde etnolog před soud, ačkoliv dotyčné předměty mohl klidně koupit někde na trhu. Oficiálně je povoleno nakupovat a vyvážet pouze předměty vyrobené současnými řemeslníky. Někdy je problém se na dané lokality vůbec dostat.Nejenže se k mnohým dá přijet jen pěšky, ale často se nacházejí na území některé komunity, která je hlídá před vykradači a je nutné vyžádat si povolení od místních autorit. Toto obvykle nebývá problém, někdy ani není nutné platit. Při terénním výzkumu a pobytu v Mexiku, což ale bude platit pro všechny země, je třeba myslet i na akademické zázemí a být v kontaktu s mexickými kolegy, kteří nám mohou být v mnoha směrech nápomocní . Proto je dobré je navštívit, konzultovat zkoumanou téma a navázat spolupráci. V Mexiku je akademických pracovišť velmi mnoho, proto je možné spolupracovat jen s několika, každý z nás si však to své najde. Studium v archivech a knihovnách, taktéž i nákup knih neodmyslitelně doplňuje etnologů pobyt v zemi. Vždy, když se v myšlenkách vracím ke svým výzkumem, vzpomínám na to, jaký byl ten první,  jaké to bylo, když jsem poprvé vstoupil do indiánské vesnice. Následně to celé porovnávám s mými odjezdy a dalšími návraty. Myslím na to, jak jsem se zpočátku cítil jako v cizím světě, do kterého nepatřím, jak jsem se s ním postupně sžil a jaké to bylo těžké, když jsem svou vesnici opouštěl s vidinou, že nevím, kdy se vrátím.