Geronimo - vůdce Apačů

 Nemá smysl bojovat, pokud není naděje na vítězství, řekl koncem 19.století jeden z nejobávanějších hrdinů indiánských válek - Geronimo.Pro jedny byl nadějí a symbolem vzdoru, pro druhé ďáblem v lidské kůži. Jeho indiánské jméno bylo Go-ya-thle, což znamená Ten, který zívá. Bílí protivníci ho volali i Člověk-tygr, do dějin vstoupil jako Geronimo.

Nepoddajní Indiáni

Severoamerický jihozápad je místy pořádně nehostinný. Vysoké horka, jen písek a skály. Ačkoli sem jako první pronikly Španělé a zdejší kraj patřil formálně pod místokrálovství Nové Španělsko, bílí conquistadoři se zde nikdy pevněji neusadily. Situace se nezměnila ani po roce 1821, kdy se vytvořila samostatná Mexická republika. Na území dnešních amerických států Arizona a Nové Mexiko totiž kočovné bojovný svaz apačské kmenů, který vedl se Španěly od konce 17.století nepřetržitou válku. Ve srovnání s ostatními americkými Indiány zde však byl jeden rozdíl. Apači se nesoustředili na obranu vlastního území Apacherie, ale podnikali nájezdy daleko na jih, za hranice vlastního území.Vypalovali tamní vesnice, ničili pole, kradli dobytek a koně, které se pro ně staly postupně nejdůležitějším majetkem.Původně chtěli oslabit nepřítele a zabránit mu v útocích na samotnou Apacheriu. Pod vlivem nových událostí se však stala loupežná válka významným zdrojem jejich obživy. Go-ya-thle se narodil pravděpodobně v roce 1829 u pramene řeky Gila.Většina autorů ho považuje za čirikauského apače podle vlastních slov se však narodil ve skupině mimbrenských Apačů slavného Mangasa Coloradasa. Go-ya-thlov dědeček Maco byl sice vůdcem Mogollon, jeho otec se však oženil s Mimbrenkou, a tak byl podle apačských zákonů přijat do ženina kmene. Současní Apači tvrdí ,že mezi Mimbrenmi a Čirikauami nebyl žádný rozdíl. Podle slov lékaře Charlese F. Lummisa se Go-ya-thle jako člověk od svých soukmenovců nijak nelišil: Byl to dobře stavěný tmavý chlap, vysoký přibližně 174 centimetrů. Měl úzký hrudník, ale zato silné záda a ramena.Za mlada byl prý výbušný, ale věkem se stal klidným až zádumčivým a vedl spořádaný rodinný život. Ale ten, kdo viděl jeho tvář, na ni nikdy nezapomene.   Právě jeho láska k rodině se stala osudnou pro stovky bílých obětí. Ještě předtím, než si budeme vypravovat část pestrého Go-ya-thlovho života, připomeňme si významnou událost. Hlavním protivníkem Apačů byly do poloviny 19. století Mexičané, kontakty Indiánů s Američany byly dříve sporadické a víceméně přátelské. V roce 1848 se však skončila válka mezi Mexikem a rozpínavého Spojenými státy. Američané jasně zvítězili, Mexiko ztratilo velkou část svého severního území, mimo jiné i oblast Arizony a Nového Mexika.




Hranice se posunula daleko na jih, což rozdělilo tradiční apačské území. Systém výměnného obchodu a loviště se narušily, oddělili se klanové komunity a rodiny.V témže roce vypukla v Kalifornii zlatá horečka, křížem přes Apacheriu se valilo na východ stále více dobrodruhů. Samozřejmě, pár se jich pokusilo najít zlato i v srdci samotného apačského území. To se jim také podařilo na místě nazývaném Pinos Altos. Nevítaní přistěhovalci našli ochranu v oddílech americké armády, která tam vyznačovala hranice získaného území. Hrdým a svobodomyslným Apačům byl tento stav trnem v oku. Naštěstí pro bělochy vypukla na jihozápadě velká epidemie cholery, což mělo za následek výrazné snížení bojeschopnosti apačských kmenů. Podle některých údajů padli nákaze za oběť přibližně tři čtvrtiny tamní indiánské populace. Drobné šarvátky pokračovaly a všeobecná válka propukla až v roce 1855.
Tyto události mladý Go-ya-thle pozorně vnímal. Postupně se stal významným členem družiny náčelníka Mangasa Coloradasa. Jeho bojová hvězda však ještě naplno nezažiarila. Zlomový okamžik nastal v roce 1858. Výbušná situace přetrvávala v Mexiku vypukla občanská válka, a Američané, byť bez většího úspěchu, podnikli vůči Apačům několik výpadů. Několik útoků odrazila i skupina Mangasa Coloradasa, načež se stáhla na jih do Mexika. Tvořilo ji 82 mužů s rodinami a jejich cílem bylo Casas Grandes v mexickém státě Chihuahua. No cestou se utábořili nedaleko městečka Presidio del Janos, kde chtěli navštívit trh. Všechno vypadalo mírumilovně, s tamním velitelem měli Apači příměří. Muži odešli do města, v táboře zůstaly jen ženy, děti a dva bojovníci. Tuto situaci zneužil Carassco, diktátor a generál sousedního státu Sonora. Neoprávněně překročil hranice Chihuahua as oddílem číhal na vhodnou příležitost.



Carassco, známý amerikanofil, zřejmě doufal, že akcí vůči Apačům se zalíbí a jako přítel  by mohl  z toho  něco vytěžit. Následky zákeřného útoku byly katastrofální. Vojáci pobili přibližně 130 nevinných žen a dětí, další desítky odvlekli do otroctví. Hrůza měla dozvuky i ve městě. Carassco tam totiž uspořádal oslavu na počest velkého vítězství, místní kněz požehnal jeho zbraně.Mezitím se apačští muži vrátili do zničeného tábora. To, co spatřili, je naplnilo zoufalstvím, smutkem a nesmiřitelnou  nenávistí. Go-ya-thle našel svou mladou manželku Alopias rozsekanou na kusy, nežili už ani jeho tři děti. Pro všechny se v té chvíli objevil nemilosrdný nepřítel, který viděl smysl svého dalšího života v pomstě. A Ten, který zívá, nepřestával bojovat, ani když ostatní apačští náčelníci včas složili zbraně. Nikdo nevydržel tak dlouho jako on. Smrt Alopias pomstil tisícinásobně.

Zrod legendy

Carassca později otrávili jeho vlastní lidé, městečko Janos čekala krutá pomsta.Po janosk masakru se Go-ya-thle pravděpodobně nervově zhroutil a opustil tábor.Vrátil se až o několik měsíců silně ovlivněn vizí. Byl čas na pomstu. Sešli se všichni nejlepší  Kočiš, Cuchillo Negro, Jih i starý Mangas Coloradas. Apači táhli na Janos a do jeho blízkosti se dostali na podzim roku 1859. U města zastavili v neděli, těsně před svátkem svatého Geronima. Útok byl překvapivý a rychlý. Apači vraždili nemilosrdně každého, kdo jim přišel pod ruce. Podle pozdějších svědectví ustupující mexičtí vojáci volali hlasitě na pomoc svatého Geronima, a tak se nad bojištěm rozléhaly výkřiky  Geronimo, Geronimo.V prvních řadách vynikal statečností právě Go-ya-thle, který před očima celého města setnul kněze, který kdysi odsloužil bohoslužbu za zbraně generála Carassca. Janosčané si ho dali do souvislosti s výkřiky vojáků a od těch dob měl Go-ya-thle nové jméno Geronimo, které ho proslavilo daleko za hranicemi Arizony a Mexika.
Útěk do MexikaGeronimo s bojem neskončil. Pokračoval, až na čtyři malé výjimky, třicet let. S bojovníky podnikal na postupujících bílých vetřelce jeden nájezd za druhým.Ničili, rabovali, zabíjeli. Apači si i díky němu vysloužily u nepřátel přezdívku Bronco - nezkrotné. Starý válečný veterán, americký generál Miles, o něm dokonce řekl: Geronimo je nejhorší, nejstrašnější Indián, jaký kdy žil. Na jeho hlavu vypsali odměnu dva tisíce pesos, dvacet koní a padesát kusů dobytka.Později se však odměna vyšvihla na více než pětinásobek. Není se co divit, Geronimo a jeho smrtícím komando se připisuje kolem 2500 mrtvých Američanů a až 5000 Mexičanů. V polovině sedmdesátých let se se svými lidmi na určitý čas usadil v rezervaci San Carlos. Netrvalo dlouho a nepoddajný bojovník unikl s početnou skupinou do Mexika, přičemž na útěku odrazil šest jezdeckých eskadrony. Po překročení hranice uprchlíkům štěstí nepřálo. Překvapil jejich oddíl mexické pěchoty, zahynulo mnoho žen a dětí. Ti, kterým se podařilo uniknout, si za útočiště vybrali skalní plošinu v Sonorské části pohoří Sierra Madre.

Zásah generála Crook

Aby vláda Spojených států uklidnila situaci  povolala do kritické oblasti zkušeného, ​​v indiánských válkách ostříleného generála Crooka. Díky lidskému přístupu si získal důvěru Apačů žijících v rezervaci, stále jej však děsila myšlenka na záškodnickou válku s rebely ze Sierra Madre.Jak uvedl v dobovém tisku: Všechny zájmy jsou v sázce, a proto si boj proti nim nemůžeme dovolit. Jako národ neseme příliš velkou zodpovědnost za stávající podmínky. Z toho vyplývá nutnost ujistit je, že od nynějška se vůči nim bude postupovat spravedlivě a že se jim poskytne ochrana před vpády bělochů.
Crook se rozhodl využít dohodu mezi Spojenými státy a Mexikem, podle níž mohou oddíly obou zemí při pronásledování nepřátelských Apačů volně překračovat hranice a čekal na vhodnou záminku. Ta se naskytla po nájezdu náčelníka Chata na zlatokopecký tábor nedaleko městečka Tombstone 21.března 1883. S pečlivě vybraným oddílem, jehož součástí byly i apačské stopaři z rezervace, překročil hranice, a nakonec se mu podařilo přimět Geronima jednat. Generál doufal, že vůdce nezkrotný přesvědčí rozumnými argumenty.Skutečně se mu to podařilo. Geronimo kapituloval. Vymohl si však podmínku, že on osobně se vrátí, když shromáždí všechny své lidi. Dohoda byla přijata.Málokdo však věřil, že dodrží slovo. Byl únor roku 1884 a Geronimo se objevil na bílém koni s posledními šestnácti bojovníky, jejich ženami a dětmi. Přihnali tři sta krav, které získali při nájezdu v Sonora. Úřady mu však dobytek zkonfiskovali, prodali za 1762 dolarů a peníze vrátili mexické vládě.

V obklíčení

Člověk-tygr dlouho v rezervaci nevydržel. Chyběl mu život v divočině. Na jaře roku 1885 uprchl as ním třicet mužů, osm mladíků, devadesát žen a dětí. Generál Crook pronásledoval uprchlíky až do Mexika. Jejich situace byla bezvýchodná. Z jedné strany Mexičané, z druhé Američané. Apači se setkali s Crook koncem března 1886 v kaňonu De los Embudos.Crook žádal bezpodmínečnou kapitulaci a Indiáni ji přijali. Vzdávám se ti. Rob se mnou, co chceš. Kdysi jsem létal jako vítr. Nyní se vzdávám a tím se všechno končí, řekl při této příležitosti Crook Geronimo.Na uzavřeném míří se chtěli přiživit i obchodníci s alkoholem a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.Když generál Crook podal demisi, nastoupil na jeho místo tvrdý a nekompromisní generál Miles, který se řídil heslem dobrý Indián, mrtvý Indián. Geronima a jeho čtyřiadvacet mužů v těch časech zase pronásledovalo pět tisíc vojáků, pět set apačské stopařů a tisíc příslušníků civilní milice.A Geronimo stále unikal. Tomuto neuvěřitelnému příběhu udělal konec vyjednavač, poručík Gatewood, jehož přivedli do Geronimovho tábora jeho dva bývalí spolubojovníci. Stalo se tak 24. srpna 1886. Geronimo naposled a definitivně kapituloval. Neporazili ho však v boji. Vzdal se dobrovolně ve vysokých horách, stále hrdý a nepokořený. Americká veřejnost si žádala jeho hlavu. Zvítězil však názor těch, co pochopili, že bojoval za svou svobodu a za svůj lid. Špatné oplácel zlem, dobré dobrým.Jaké byly další Geronimove osudy? Společně se stovkami Apačů skončil ve vězení Fort Marion na Floridě, daleko od své rodné vlasti. Po jeho boku eskortovali i příslušníků indiánské policie. Apači byli na Floridě osm let, později je odvedli do Fort Sill v Oklahomě. Když tam Geronimo zemřel, měl přibližně osmdesát let. Jako vězeň prožil posledních třiadvacet let svého života.

Sedící býk - Sitting Bull

Ať je zaznamenáno, že jsem byl posledním mužem svého lidu, který složil zbraně,řekl v roce 1881 při kapitulaci v pevnosti Fort Buford Sitting Bull - Sedící býk.Jeden z nejobávanějších hrdinů indiánských válek na severoamerickém kontinentu.

Vládci prérie

Obrovské oblasti v Jižní a Severní Dakotě, Wyomingu, Nebrasce a jižní Montaně, obývané bojovnými kmeny psounů Indiánů, byly po dlouhá desetiletí mimo zájmu bílých lidí. V dobách divokého západu sice Sedící býk se soukmenovci chodívali měnit kožešiny k obchodníkům u řeky Missouri, která tvořila hranici mezi oběma světy, k bližším kontaktům však nepřišlo.Většina bílých Američanů, nazývaných jazykem Siouxů wašiču, si v té době myslela, že dál do velké americké pouště,vhodné jen pro kočovné indiány nikdy nevkročí. A tak, přestože na východním pobřeží už prakticky Indiáni nežili, daleko na západě jakoby zastavil čas. Až do poloviny 19. století byly obchodníci a obyvatelé pevnosti Fort Laramie na jižním břehu Missouri jedinými wašiču, jejichž Siouxové znali. Přestože k nim nepřechovávali žádné sympatie, trpěli je kvůli obchodu jako nucené zlo. Běloši byli v jejich očích arogantní, prchliví a věčně opilí. Období míru narušovaly jen drobné šarvátky a Siouxové se nadále cítili jako hrdí a neohrožení vládci prérie.Nikdo z nich v té době netušil o obrovském světě vzdáleném tisíce kilometrů na východ. Situace se radikálně změnila po vítězné válce s Mexikem v letech 1846 - 1848. Spojené státy zabraly tichomořské pobřeží Kalifornie, Arizonu a Nové Mexiko, čímž se vytvořil kontinentální národ s 23 miliony obyvatel. Stálá indiánská hranice se nezadržitelně zhroutila pod náporem nových přistěhovalců.Vozy plné chudých Irů, Švédů, Němců či Poláků putovaly pod ochranou vojska na daleký západ. Přitahovala je vidina lepší budoucnosti, úrodná půda a nově objevené naleziště zlata v Kalifornii. Prérii Indiáni začali vnímat jako stále nebezpečí. Začala se psát romantická a zároveň krvavá historie divokého západu.

Čtrnáctiletý zabiják 

Narodil jsem se u řeky Missouri,  řekl Sedící býk v prvním interview.Pravděpodobně se tak stalo v roce 1831, na místě nazývaném podle množství zásobovacích jam Many Caches, ve významné rodině Siouxů - Hunkpapů.Chlapec však jméno, které ho proslavilo po celém světě, nedostal hned. První roky života se jmenoval Skákající jezevec, všichni ho však pro rozvahu a klid přezdívali Hunkesni Pomalý. Bojové jméno, které vzbuzovalo respekt a nenávist přímo ve Washingtonu, bylo výsledkem příhody z roku 1845.Pomalý měl v to léto čtrnáct let. Jeho lovecká skupina tábořila u řeky Powder, na okraji území nepřátelských vraních Indiánů. Deset mužů včetně Pomalého se jednoho rána vydalo na loupežnou výpravu za koňmi.. Při bojovém střetu Pomalý srazil sekerou z koně nepřátelského bojovníka a jako čtrnáctiletý se tak zařadil mezi dospělé muže. Pyšný otec mu do vlasů vplétal bílé orlí pero, uspořádal hostinu a na počest této události daroval synovi vlastní jméno, Sedící býk - Tatanka Yotanka.
V příštích letech si mladý Sedící býk vstoupil do jedné z nejvýznamnějších bojových komunit na světě.Její jezdecké umění podle generála Custera překonávalo i schopnosti kozáků a generál Anson Mills později napsal: Byli nejlepší jízdou na světě takovou už nikdo nikdy neuvidí.

Postrach

Obvyklým způsobem řešení konfliktů psounů Indiánů byly válečné výpravy. Mohl je zorganizovat kdokoliv v případě, že našel dostatek dobrovolníků. Sám Sedící býk se zúčastnil množství podobných akcí. A úspěšně! Již několik let po zisku prvního pera se stal členem bojových spolků Mladé lišky a Statečného srdce, které se v kmeni Siouxů považovali za nejprestižnější. Stal se jedním ze dvou vyvolených, kteří mohli nosit obřadní čelenku a šerpu. Z této pocty však vyplývalo i několik povinností.
Zejména jedna z nich byla mimořádně drsná. Oblečený v šerpě musel během boje zatlouct do země kolík, přivázat se a neustoupit, pokud mu spolubojovník nepřiběhne na pomoc nebo jej nepřítel nezabije. V obrázkové autobiografii Sedícího býka, vytvořené v 60. letech 19. století, zobrazil sám sebe v této choulostivé situaci několikrát. A tak není divu, že jméno mladého bojovníka začalo vzbuzovat strach a obavy. Časem si to všimli ostatní spolubojovníci a v bitvě znervózňovaly nepřátele pokřikem: Tatanka Yotanka hé Mije!, Což znamená - Sedící býk jsem já. Tento pokřik se časem změnil na ještě znepokojivější: Tatanka Yotanka tahokšila! - Chlapci Sedícího býka! V roce 1856 se stala příhoda, která poznamenala mladého Sitting Bulla na celý zbytek života.V boji s vraními Indiány přijal výzvu na souboj. Oba sokové postupovali proti sobě pěšky. Vraní bojovník dostal smrtelný zásah do břicha, ještě předtím však stačil vystřelit. Kulka provrtala štít Sedícího býka a odrazila se mu do chodidla. Zranění se špatně zahojilo a Sitting Bull pak až do konce života kulhal. Nic to však nezměnilo na jeho bojovnosti a rok nato se mu dostalo velkého uznání.Společnost Statečných srdcí ho zvolila za náčelníka a zanedlouho získal tuto hodnost iv celém kmeni Siouxů - Hunkpapov.

Na čele Siouxů

První velký otevřený konflikt mezi S iouxmi a wašiču propukl v roce 1854 u pevnosti Fort Laramie na řece North Platta. Stal se známý jako Grattan masakr. Do indiánské vesnice vedené náčelníkem Vítězným medvědem vpochodoval oddíl třiceti mužů vedených arogantním poručíkem Johnem L. Grattan. Poručík požadoval vydat muže, který zabil poblouzení býka kolemjdoucí kolony vystěhovalců. Když náčelník váhal, Grattan vydal povel ke střelbě. Vítězný medvěd putoval do věčných lovišť. Indiáni rozzuření do nepříčetnosti však již o několik minut pobili všechny vojáky.Odveta na sebe nenechala dlouho čekat a siouxské války se začaly. Krveprolití trvale s většími či menšími přestávkami dlouhá desetiletí. Samozřejmě, za aktivní účasti Sedícího býka. Je však třeba připomenout, že zejména zpočátku se bojové aktivity tohoto výjimečného muže soustřeďovaly hlavně na boje s nepřátelskými kmeny - Assiniboinmi, Čiernonožcami, vrány, ke kterým přechovávali jeho lidé tradiční nenávist. Na rozdíl od části kmene vedené Červeným oblakem, který bojoval proti bílým většinu svého života.
Pro mnohé Siouxů byl totiž boj s bělochy neoblíbenou nutností. Vojáci přísně dodržovaly taktické rozkazy, používali moderní zbraně a na tvrdé souboje mezi muži, s možností vyniknout v šikovnosti a odvaze, tak zbývalo velmi málo prostoru. Vyvrcholením střetů mezi Indiány a bělochy byla legendární bitva u Little Big Horne roce 1876. Spojené indiánské kmeny tam tehdy na hlavu porazili elitní sedmou kavalerii generála Custera / vid. obrazok /. Mužem, kterému se vůbec poprvé podařilo spojit všechny kmeny Siouxů, byl Sedící býk. Významnou roli při tom sehrál i další vynikající bojovník, Šílený kůň - Crazy Horse. V indiánských táborech bylo mnoho statečných mužů, ale takových, kteří dokázali zkombinovat neobvyklý um a odvahu, bylo jako šafránu.

Zabili ho vlastní

Neuplynulo ani pět roků od vítězství u Little Big Horne a Indiáni žili v prérii jen v rezervacích. Nic jiného nezůstalo ani zatrpklému Sedícímu býkovi. V roce 1877 sice emigroval se svými lidmi do Kanady, ale po diplomatickém nátlaku Spojených států ho donutily k návratu. Náčelník složil zbraně a usadil se v rezervaci Standing Rock. Po kapitulaci se jeho život stal zápasem o udržení autority.
Správce rezervace, major McLaughlin, od začátku podkopával tradiční indiánské hodnoty a snižoval vliv Sedícího býka. S příslibem rychlé kariéry najímal mladých mužů do indiánské policie, jmenoval konkurenčních náčelníků a Tatanku Yotanku se snažil vyštvat z rezervace jak jen mohl. Starý veterán pak od roku 1885 účinkoval v proslulé Wild West Show legendárního Buffala Billa.
Procestoval velká města po celé Unii, ocitl se na předních stránkách novin, potřásl si dokonce rukou se samotným prezidentem. Velcí muži bývají obvykle zničení těmi, kteří na ně žárlí, řekl jednou Sedící býk. Platilo to i na něj. V roce 1890 ho v rezervaci Standing Rock zabili při divoké přestřelce soukmenovci, členové McLaughlinová indiánské policie. Zemřel tak muž, který se stal v pokročilém věku díky svým vizím i duchovním vůdcem a sjednotitelem, s povahou státníka. Mnozí běloši ho proto označovali i za Washingtona indiánského národa.

Obnovený marný boj

Národ bez historie je jako vítr v stepní trávě říká staré indiánské přísloví. V duchu těchto slov byla opět vykopána válečná sekera v roce 1973 na místě zvaném Wounded Knee, v rezervaci Pine Ridge. Právě tam se kdysi skončil poslední odpor severoamerických Indiánů a zároveň i romantika divokého západu.V zimě, 29. prosince 1890, tam armáda zmasakrovala při odzbrojování třista siouxských mužů, žen a dětí.Na místě, kde leží v zemi kosti předků, se v březnu roku 1973 opevnili několik stovek Indiánů a začalo novou válku za svobodu a rovnoprávnost.Zmanipulované volby kmenového náčelníka, popírání občanských práv, korupce, úplatky a nezaměstnanost dělali ze života v Pine Ridge hotové peklo. Poslední kapkou se stala nevyšetřeného vražda z hospodské rvačky, při které přišel o život indiánský muž Žlutý medvěd.Vzdát se ve chvíli, kdy je všechno proti tobě, je znak slabosti a zbabělosti, vmetl do tváře bělochům kdysi dávno indiánský bojovník.Opět se tedy střílelo, tekla krev a požadavky vzbouřenců se dostaly do médií celého světa. Vzdorovat puškami a noži Národní gardě vyzbrojené obrněnými vozidly a tanky bylo směšné. I tak však konflikt trval několik týdnů. Zrodily se noví hrdinové i nové oběti. Do konfliktu zasáhla OSN a indiánští aktivisté nesli odkaz na nejvyšší místa ve Washingtonu. Situace se však ani po událostech na Wounded Knee nezlepšila. V příštích třech letech zaznamenaly v Pine Ridge 67 vražd a od roku 1973 tam bylo zabito kolem tří set lidí.

Cesta slz - The Trail of Tears

Píše se rok 1865. Na území mladých Spojených států vrcholí krvavá ob čianska válka mezi severem a jihem, přičemž Uzana prohrávají bitvu za bitvou.Jako první uznal porážku generál Robert Lee, vzápětí následovaly další.Paradoxně tím posledním nebyl běloch jmenoval se Stand Wati. Náčelník kmene   Čerokézů, který to dotáhl až na hodnost brigádního generála.Potomky Čerkézů dnes najdeme zejména ve dvou rezervacích, jedna ve státě Oklahoma a druhá v Great Smoky Mountains na rozhraní Severní a Jižní Karolíny. Jejich život se tomu původnímu podobá už jen velmi vzdáleně. Pokrok se nedá zastavit. Válečná sekera je dávno pod zemí a život v rezervacích dnes ovlivňuje především moc zelených dolarů. Navíc, Čerokézi vedle turistickém ruchu celkem slušně vydělávají na kasinech. Americká vláda jim povolila provozovat  ve všech indiánských rezervacích jako odškodné za křivdy minulosti. O hazardéry, víkendových výletníků a kolemjdoucích turistů tak nemají nouzi. Jedním dechem ale třeba říct, že zejména v rezervacích na území někdejšího Divokého Západu je situace velmi dramatická. Izolováni, vzdáleni od velkých měst a civilizace Indiáni zde žijí ve velmi chudých poměrech a vysoké kriminalitě. Cesta, tak říkajíc k čerokézskému blahobytu, však nebyla vůbec jednoduchá. Přesněji řečeno byla plná slz.

Červení velkostatkáři

Barbarští mistři války, traduje se obecně o indiánech. Politice, diplomacii, zda hospodářskému pokroku jakoby vůbec nerozuměli. Z pohledu západní civilizace však dosáhli čerokez obdivuhodné úspěchy. Společně s kmenem Keřů, čůráš, čoktó a Seminolů si dokonce vysloužily výstižnou přezdívku - pět civilizovaných národů. Jako jediný z původních obyvatel Ameriky vytvořili v roce 1821 vlastní písmo. Konkrétně náčelník Sequoya, potomek německého obchodníka a indiánské matky. V krátkém čase ho ovládali skoro všichni příslušníci kmene av roce 1826 začali dokonce vydávat v původním jazyce vlastní kmenové noviny - Cherokees Phoenix. Bylo to v době, kdy Slováci teprve snili o spisovné češtině.V průběhu 19. století si založili vlastní školy, trestní orgány a kmenová rada sestavila zákoník. Proto se ani nelze divit, že dva příslušníci kmene Rober Owen a Will Rogers se dostali až do senátu. Úspěchy přicházely s cizí krví. Irskou, francouzskou, skotskou, dokonce několik anglických obchodníků si vzalo za manželky dcery zámožných náčelníků. Tak vznikala kmenová aristokracie, která s radostí využívala výdobytky svých bílých otců a zároveň se pyšnila bojovného krví matek. Množství čerokez se tak stalo úspěšnými farmáři, vlastnili obrovské stáda dobytka a žili v pohodlných domech. Jen pro zajímavost. Majetek kmene obsahoval v roce 1826 až 7600 koní, 22 000 kusů dobytka a pozor, 1560 černých otroků. Po vzoru bílých sousedů je používali k pěstování bavlny na společných kmenových plantážích. Náčelník John Ross si dokonce nechal postavit honosný dům za deset tisíc dolarů, navržený od architekta z Philadelphie.

Dobrý Indián 

Mladé Spojené státy vedly agresivní politiku vůči původním obyvatelům. Jde o obecně známou skutečnost. Cíl boj jasný - území. Za pomoci nevýhodných smluv, armády a teroru postupně vytlačováni Indiánů z kmenového teritoria a získávali tak zem pro nové přistěhovalce. Kvalitní a úrodnou zem. Lze říci, že začátek konce čerokez sahá do války za nezávislost v letech 1775 až 1783.Vybrali si špatnou stranu - Angličanů. Ti prohráli a tato, prý zrada se stala později oficiálním omluvou pro odsun celého kmene. Ve skutečnosti však přiváděli je hospodářské úspěchy do šílenství velkou většinu okolních statkářů.Navíc, v prezidentských volbách v roce 1828 vyhrál Andrew Jackson a  červeným odzvonilo. Byl tvrdým zastánců návrhu Thomase Jeffersona a ten zněl jednoznačně - odsun indiánů na západní břeh Mississippi. Pod tvrdým nátlaků a za pomoci indiánských kolaborantů se tento návrh podařilo prosadit. V roce 1835 byla podepsána velmi nevýhodná smlouva známá jako Treaty Party o prodeji čerokézskej půdy. Indiáni se měli vystěhovat do dvou let. Směr vnitrozemí, Oklahoma. Na obranu si najali amerických právníků, případ medializovali před širokou veřejností, sepsali petici a dokonce vyhráli jeden soudní spor. Nic však nepomohlo. Většina Indiánů jihovýchodu v té době dobře znala sílu bílých zbraní a marnost každého odporu. Jako první putovaly v roce 1832 čoktó, po nich bojovnější keře, čůráš a část Seminolů. Menší skupina tohoto statečného kmene se stáhla do floridského vnitrozemí, odkud vedla celá desetiletí partyzánský způsob boje. V roce 1838 přišla řada na čerokez. Na etapy se dalo do pohybu přibližně 25 000 tisíc zoufalých lidí. Jen s nejnutnějšími zbytky majetku, pod dohledem armády jako zločinci. K pocitu ponížení ze ztráty domoviny se tak najednou přidružila i nepoznaná chudoba.



Drastický přesun do země zaslíbené nepřežila třetina kmene. Po dobu horkých letních měsíců lidí trápila nesnesitelná horka sucho a nedostatek vody. Padaly za oběť zákeřným chorobám úplavice,černý kašel,neštovice. V zimě zase lemovaly cestu zamrzlé těla vysílených neštastníků. A to vše ve jménu civilizace a pokroku, pod dohledem říkající oficiáln  orgány. Na původním kmenovém území v severní Karolíně zůstalo jenněkolik skupin náčelníka Yonaguska. Měli již americké státní občanství, půdu v osobním vlastnictví a smlouva o prodeji kmenové půdy se na ně nevztahovala. Zùstat se podařilo i několika stočlenné skupině, která se rozhodla bojovat v těžko dostupných horách. Po několika letech se jimi armáda přestala zabývat oficiální úřady mávly smířlivě rukou a Indiáni mohli po odsouhlasení kongresem v roce 1848 zůstat. Po příchodu nových usedlíků nastala v indiánském teritoriu řádná tlačenice.  Nacházely se zde lovecké teritoria Čejenů Arapahů, Komančů. Výsledkem bylo množství ozbrojených konfliktů byli početné a dobře organizované skupiny Čerokézy úspěšně odrazili. Získali tak potřebný respekt na klidné farmáření. A opět se jim dařilo. Neměli už sice otroky, ale 50-té roky 19. století  jsou označovány jako Zlatý věk kmene.  A opět ne nadlouho. V roce 1861 začala občanská válka.

Bratři proti bratřím

Přestože krvavý konflikt bílých byl ze strany Čerokézů dlouho ignorován vstoupili do něj. Stand Wati zorganizoval velký počet mladých mužů a nabídl své služby jižanům. Příkladu Čerokézů následovaly i čtyři civilizované kmeny a tak na začátku roku 1862 získala konfederace tři pluky Čokotů, jeden pluk Keřů, jeden smíšený seminolskokríkský pluk a dva pluky Čerokézů. Už zanedlouho vstupuje do boje druhá frakce kmene tzv.starousedlíků. Pro změnu je však naverbovala armáda severu. Příslušníci jednoho národa tak bojovali v bratrovražedném boji. Stand Wati byl věrný až do hořkého konce a byl skutečně posledním generálem jižanů se zbraněmi v ruce. Vláda Spojených států to Čerokézům dlouho nezapomněla. Samozřejmě, na úspěchy starousedlíků v armádě seveřanů zapomněla velmi rychle.   Čerokézům dnes zbylo z původního území jen jedno procento půdy o všechno přišli pod falešnou zástěrkou.

Indiáni - národ na vyhynutí?

Ve státě Jižní Dakota, přímo v srdci pro Indiány posvátných Černých vrchů, se buduje největší jezdecká socha na světě. Bude na ní přímo do skalního brala vytesán náčelník kmene Siouxů, Šílený kůň Crazy Horse.Ve světě je tento skalní monument známý jako Crazy Horse memoriál.Velkolepý památník zašlé slávy Divokého západu se nachází pouhých 20 mil od další světoznámé lokality Mount Rushmore. Smutně pověstné skalními podobiznami čtyř amerických prezidentů: Washingtona, Jeťfersona, Lincolna a Roosevelta. Jsou vytesány do skalního brala přímo uprostřed posvátného indiánského území, Černých vrchů - Black Hills. I proto se v minulosti Mount Rushmore stal místem mnoha protestů původních Američanů a dnes je symbolem arogance, nepochopení a nadutosti bílé Ameriky.Té bílé Ameriky, která se v minulosti tak brutálním a krvavým způsobem vypořádala s indiánskou otázkou a dnes si bez jakékoliv sebereflexe osvojila pozici garanta světové demokracie. Vraťme se však k našemu tématu. Postava Crazy Vzhůru na koni by měla být podle odhadů vysoká 174,5 metru a dlouhá 198 metrů. Jejím autorem je bostonský rodák Korczak Ziolkowski, původem Polák. První práce na památníku se začaly 3. června 1948, přičemž je třeba dodat, že nejde ani o federální, ani o státní projekt.Peněžní prostředky na výstavbu se získávají ze výhradně ze vstupního nebo z dobrovolných příspěvků. Při současném tempu prací je předpoklad jejich ukončení asi za 40 let. Zajímavost jsme se dozvěděli při návštěvě rodné rezervace Crazy Vzhůru v Pine Ridge, která je také v Jižní Dakotě. Všichni Indiáni shodně tvrdili, že náčelník měl plavé vlasy jak mezi každou rasou na světě i mezi Indiány je čas od času pozorovatelná pigmentová chyba - albinismus. Tento jev je běžný i u zvířat. Náčelník zřejmě patřil mezi takové lidi, snažil se nám vysvětlit bratr Šimon z místní církevní indiánské školy. O soukromém životě historické postavy Crazy Vzhůru se ví jen málo a nedochovala se žádná veřejně známá fotografie, takže pravdu se dnes už těžko dozvíme.

Lesk a bída

Takže tímto slovem, které se v jazyce Siouxů používá na rozloučenou, jsme i my po pěti týdnech cestování opustili indiánskou Ameriku. Každý z indiánských kmenů Severní Ameriky má totiž svou vlastní řeč a na území USA se před příchodem bělochů mluvilo asi třemi stovkami různých jazyků. V současnosti svou indiánskou řeč upřednostňuje zejména starší generace Indiánů. Přesto, že mladší sice preferují angličtinu, nezapomínají ani svůj rodný jazyk. Během naší cesty jsme navštívili Seminolů na Floridě, Čerokíové, Siouxů, Apačů a Navahů. Měli jsme tak možnost porovnávat realitu v jednotlivých lokalitách.Nejkompaktnější a zřejmě i nejtradičnější skupinou jsou Navahů. Patří jim největší rezervace, která zasahuje do států Arizona, Nové Mexiko a Utah. Žije v ní okolo 300 000 Indiánů (podle některých odhadů až 800 000). Názory na to, kolik indiánského obyvatelstva žije v dnešním USA, jsou rozdílné - údaje se pohybují od 1,5 až po 15 milionů is míšenci. Navahů jsou uznané výrobci stříbrných šperků, které se vyvážejí do celého světa. Dodnes jsou i známí jako chovatelé koní, zachovala se zde tradiční víra i jazyk. Právě jazyk Navahů sloužil jako šifra, kterou se Němcům ani Japoncům nikdy nepodařilo rozluštit. Co se četnosti a rozlohy rezervace týče, Nahovia jsou světlou výjimkou.Před příchodem bělochů bylo celé území Ameriky obývané množstvím indiánských kmenů, ale dnes jim z něj náleží pouze nepatrná část. Indiáni žijí většinou v chudých rezervacích, které ostře kontrastují s okolním bílým světem.Většina lidí si umí dnes jen těžko představit, jaké jsou v nich životní podmínky a vůbec, co to vlastně je rezervace ... Často se vyskytuje otázka, zda Indiáni ještě žijí ve stanech, jezdí na koních nebo jsou oděni do svých tradičních oděvů. Tyto romantické představy však už patří minulosti. Dnešní Indiáni žijí v klasických domech a jejich tradiční oděv je možné vidět pouze při slavnostech. Nadále však chovají koně, jsou většinou skvělými jezdci a patří k předním mužům rodea.Navzdory civilizační skořápce se přitom v souvislosti s jízdou geny nedají popřít.Potomci nezkrotných jezdců dokonale ovládají nejen své koně, ale i moderní ocelové oře - auta. Touha po nich je velmi velká. Jedna indiánská rodina nejednou vlastní i tři vozidla, přičemž jé schopna za ně dát celý majetek. Není divu pak, že jejich vraky vidět skoro před každým domem.

Uzavření v rezervacích  

Život na území rezervace je na milé vzdálený tomu původnímu, který známe z dobrodružných filmů. Jeho každodenní součástí je vysoká, místy až 80% nezaměstnanost, alkohol, drogy a kriminalita. Není se co divit. Předkové těchto lidí ještě před sto lety žili svobodným kočovným životem s vlastním systémem hodnot. Po jejich násilném přesídlení do rezervací se stali závislými na dodávkách jídla, museli se usadit, přestat lovit a bojovat. Děti už nevídali své dospělé vzory po návratu z úspěšných výprav. Tak se rozpadl celý materiální a duchovní svět Indiánů a do jejich života se za dlouhých dnů začala vkrádat nečinnost a apatie. Východiskem by mohl být návrat ke kořenům. Velké množství Indiánů odchází z rezervace a vstupuje do armády, protože právě boj odedávna patřil k jejich tradičnímu způsobu života. A tak se s indiánskými bojovníky setkávali nepřátelé nejen v I. a 2. světové válce, ale i ve Vietnamu.Existují i ​​jiné způsoby řešení indiánské otázky. Vláda vydala zákon, který povoluje na území rezervace provoz kasin. Že kromě státu Nevada a pár dalších míst nejsou kasina běžně povoleno, měla jejich výstavba pomoci zlepšit ekonomickou situaci v rezervacích. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit jejich výskyt na každém významnějším místě. Někde jsou výnosy z jejich provozu záviděníhodné. Například Seminole na Floridě si žijí ze zisku docela slušně.Ještě před několika lety dostal každý příslušník kmene, zda dítě nebo dospělý, měsíčně I 500 dolarů jako podíl ze zisku. Čtyřčlenná rodina takto vydělala 6 000 dolarů. V současnosti je tato částka určitě vyšší. Možná konstatovat, že celková životní úroveň v rezervacích na východ od řeky Mississippi je na mnohem vyšší úrovni než na bývalém Divokém Západě. Seminole žijí z kasin a krokodýlích zápasů, při kterých vkládá aktér svou hlavu přímo do tlamy příšery. Čerokíové v Severní Karolíně nabízejí turistům za peníze odvar všeho, co se dá vidět nebo koupit. Je však třeba dodat, že přitom nezapomínají na svou tradici.Nezapomenutelné jsou večerní divadelní vystoupení v přírodním amfiteátru s mytologickými motivy o původu kmene.

Jak však žijí Indiáni na dalekém západě, kde je velmi nízká hustota obyvatelstva a malá návštěvnost turisty? Zde se nacházejí obydlí Siouxů, Crow, Cheyennov a jižněji i Apačů.Tady to stále dýchá dávnou historií. Zmíněné kmeny žijí alespoń přibližně na původním území, přestože byly vytištěny do jeho nehostinných i mírnějších části. Díky tvrdému odporu a snad už i jisté dávce diplomacie se dokázali vyhnout smutnému osudu svých bratrance z východní části USA, kteří byli přesídleni o tisíce kilometrů. Když se však podíváte do tváří současných Siouxů, vidíte v nich hrdost, ale i zatrpklost. Mají vysoké, silné postavy, výrazné lícní kosti a široké ústa, což není běžné u všech Indiánů.Příslušnost k jednotlivým kmenům se dá dodnes dosti zřetelně rozeznat podle postavy a rysů obličeje. Jen pro srovnání, například Navahů jsou menší, širokých masitých tváří a ne právě nejštíhlejší postav.   Komunikace se Sioux byla zpočátku velmi těžká, jsou hrdí a nepřístupní. Na první pohled se zdá, že turisté zde nejsou vítáni. Tento dojem přerostl v přesvědčení. I na nejmenší benzínové pumpě visely na stěnách fotografie významných vůdců kmene a mapy jejich původních území, které padly za oběť bělochům. Právě z řad Siouxů vstupuje mnoho mužů do armády a válečných veteránů v maskáčích zde vidíte skoro na každém kroku. Právě zde, v zerervácii Pine Ridge proběhla v roce 1973 poslední novodobá indiánská vzpoura u Wounded Knee. Indiánští aktivisté se opevnili v místem kostelíku, opět se střílelo tekla krev, do konfliktu se dokonce zapojila Národní garda.Na jihu, v Arizoně a Novém Mexiku, jsou rezervace Apačů. Žije jich zde v chudých podmínkách asi 15 000. Byl jsem velmi zvědavý, jak vypadají potomci náčelníků Geronimo, kočí nebo Viktorie. Jsou středních postav, mají kulaté tváře a na hlavě pro ně typickou kšiltovku nebo šátek. Apači žijí v 4 rezervacích: San Carlos, White Mountain, Mescalero a Jicarilla. White Mountain a San Carlos jsou velmi chudé, ale na území kmene Jicarillov se našel zemní plyn. Jeho prodejem se Apači usilují naplnit kmenovou pokladnu. Mescalero budují na svém území lyžařské centrum a lákají turisty na lov a rybaření. Lidé na mě působili dobrým dojmem, ale v tvářích bylo vidět bohatou válečnou tradici. Tímto nejtvrdším Indiánům, kteří nejdéle odolávali bělochům, dali jejich nepřátelé pro vytrvalost v boji jméno Bronchos, což v překladu znamená nezkrotné. Zajímavý je současný vztah mezi jednotlivými kmeny, které v minulosti mezi sebou vedly tvrdé boje. Zeptal jsem se na to našeho náhodného Námět Joa, který je Sioux: Dnes už mezi sebou nebojujeme, časy se změnily. Všichni jsme nyní především Indiáni. Crow nám v minulosti udělali hodně špatného. Nikdy jim nezapomeneme, že jejich vinou zemřelo mnoho našich lidí.  Kdo už cosi slyšel o válkách na Divokém západě, určitě zná historii nejslavnější bitvy prérijních Indiánů - 15. června 1876 u Little Big Horne. Tehdy spojení Siouxové, Arapahů a Šajenů pozabíjeli do posledního muže nejlepší část armády Spojených států - 7. kavalerii generála Custera . Dnes se zde nachází památník padlých vojáků   Náhrobní kameny jsou roztroušeny po zvlněné prérii v délce asi 5 km na místech, kde byly později objeveny jejich těla. Paradoxem je, že památník leží na území kmene Crow, ačkoli původně to bylo teritorium Siouxů.A právě Crow v této, ale i v dalších bitvách bojovali po boku bělochů proti ostatním Indiánům. O to pikantnější příchuť má návštěva muzea této slavné bitvy, ověnčeného obrazy vůdců vítězných Indiánů. Průvodce vám dělá starý Crow, jehož děda byl možná v těchto bitvách zabit právě jedním ze Zvěčnění nepřátelských náčelníků. Co dodat na závěr? Jako naději do budoucna třeba doufat v lepší vzájemné porozumění bílých a červených lidí. Nejvýstižněji to můžeme říci ústy Pleasant Portera z kmene křik: Zkušenost je nejchytřejší učitelkou a dějiny nám nedávají ani jeden příklad civilizace, která by byla trvalá a skutečná. 

Indiáni kontra US Marshals

 Národ bez historie je jako vítr v stepní trávě říká staré indiánské přísloví. V duchu těchto slov byla v roce 1973 vykopána válečná sekera na místě zvaném Wounded Knee Krvavé koleno, v rezervaci Pine Ridge.Ano, čtete správně, v roce 1973. A proč právě Wounded Knee? Právě zde skončil poslední odpor severoamerických Indiánů a zároveň i romantika Divokého Západu. V zimě, 29. prosince 1890, zde armáda zmasakrovala při odzbrojování tři sta nic netušících indiánských mužů, žen a dětí.

Muž Žlutý medvěd

Na místě, kde leží v zemi kosti předků, se opevnilo několik stovek Indiánů a začalo novou válku za svobodu a rovnoprávnost.Zmanipulované volby kmenového náčelníka, popírání občanských práv, korupce, úplatky a nezaměstnanost dělali ze života v Pine Ridge hotové peklo.Poslední kapkou byla úmyslně nevyšetřeného vražda v hospodské rvačce, při níž byl zabit indiánský muž Žlutý medvěd.   Vzdát se ve chvíli, kdy je všechno proti tobě, je znak slabosti a zbabělosti  vmetl do tváře bělochům kdysi dávno bojovník Náčelník orlů. Opět se tedy střílelo, tekla krev a požadavky vzbouřenců se dostaly do médií celého světa.

Masakr

Vzdorovat puškami a noži Národní gardě vyzbrojené obrněnými vozidly a tanky bylo směšné. I tak však tento konflikt trval několik týdnů. Zrodily se noví hrdinové a nové oběti. Do konfliktu zasáhlo OSN a indiánští aktivisté tak nesli odkaz na nejvyšší místa ve Washingtonu. Situace se však po událostech na Wounded Knee vůbec nezlepšila. V příštích třech letech došlo v Pine Ridge k 67 vraždám a od roku 1973 zde bylo celkem zavražděno kolem tří set lidí.

Obsazení ostrova Alcatraz

Tyto události ale nebyly jediným pokusem původních Američanů v boji o svou zem. V roce 1969 se Indiáni spojili s militantními organizací černochů - Černí panteři a obsadili ostrov Alcatraz u San Francisku. Opíraly se o sto let starou smlouvu s Fort Laramie, podle níž mají právo užívat neosídlenou zem. Po zrušení známé věznice se tak naskytla vhodná příležitost. Časem se zde podařilo vybudovat komunitu, která žila z darů a turistiky. V roce 1970 ale americká vláda vyhlásila blokádu ostrova av následujících jednáních nabídli vládní agenti za odstoupení ostrova čtvrt milionu dolarů a právo užívat polovinu ostrova. K dohodě však nedošlo a komunita byla vyhoštěna násilím. Poprvé v historii přitom zasáhl vůči Indiánům speciální oddíl US Marshals.

Komanc - rytíři amerického jihu

Dávno předtím, než na severoamerický subkontinent vkročila noha bílého muže, byl pozdější mocný národ Komac součástí kmene Šošonů..Původně žil v drsných oblastech Nevady a Utahu, později v jižním Wyomingu na horním toku Severní Platte. Původně jednotný indiánský kmen se prakticky ihned po získání koní kon com 17. století začal štěpit na dvě části. Méně průbojná část kmene zůstala v původní domovině, odkud ji však bojovné skupiny psounů Kájů, Šejenů a Arapahů brzy nemilosrdně vytlačili až daleko na západ do nehostinných skalnatých hor. dynamičtější skupiny kmene postupovali stále jižněji na prérie v Nebrasce, Coloradu, Kansasu, Oklahomě až do Texasu. Texas se stal na více než jedno století jejich výsostným územím, o které sváděly urputné boje se sousedními indiánskými kmeny, španělskými kolonizátory a konečně s americkými osadníky. V době největší slávy koncem 18. století žilo asi 20 tisíc Komančů. Později, následkem opakovaných vražedných epidemií bělošských chorob, jejich počet značně poklesl, takže během prvního sčítání roku 1870 se ke komanc hlásilo už jen 8 tisíc lidí.

Hrozba pro sousedy

Komanc byly typickými představiteli psounů kultury. Podobně jako Sjúové na severu i oni znamenaly pro všechny sousední společenství neustálou hrozbu. I když vzrůstem byly nižší, než okolní kmeny byli  zocelení kočovným způsobem života a neustálými šarvátkami. Hlavním zdrojem jejich prestiže byly rozsáhlé stáda koni mezi prvními se stali jejich chovateli, ale i loupežníky.Komanc po čas celé známé historie kmene podnikali loupežné nájezdy zejména s cílem získat další koně. Ty pak v rámci výměnného obchodu  prodávali americkým a francouzským obchodníkům za střelné zbraně, s nimiž si počínali ještě neohroženě a ukradli ještě více koni, které vyměnili za ještě větší množství zbraní.
Ačkoli doslova terorizovali všechny okolní kmeny hlavním terčem jejich nájezdů byly španělské oblasti jižního Texasu a Nového Mexika. Španělé poprvé zbystřili pozornost kolem roku 1706, kdy se do údolí Rio Grande nečekaně vrátil kmen Pikurisů, žijící v Pueblo. Tento před desetiletím právě kvůli Španělům uprchl do západního Kansasu. Bylo tedy jasné, že k návratu zde je donutilo něco ještě horšího. Když roku 1716 poprvé několik komanc navštívili několik městeček v Novém Mexiku, Španělé se právem domnívali, že si přišli obhlédnout terén. Preventivně proto napadli utsko-komančsky tábor nedaleko Santa Fé a zajatce prodali do otroctví. První odvetné nájezdy zasáhly španělské území.Během následné trestné výpravy španělská armáda sice pronikla hluboko na coloradské prérie, našla však jen opuštěné tábořiště.

Indiánská alliance

Dočasná komančsko utská spojenecká aliance systematicky decimovala v jejich Kansaských a coloradských osadách i meskalerských a panských Apačů. Ti houfně utíkali na jih a tam přepadali bohaté španělské usedlosti a haciendy. Po roce 1786 komanc definitivně vnikl do západních hor a své již bývalé společnosti.Jenči litoval a koncem století se staly respektovanými vážnými pány větší části Texasu, severovýchodu Nového Mexika a jihozápadní Oklahomy . Uzavřít mírovou smlouvu s komanc jako politickým celkem bylo nemožné. Národ Komančů se totiž skládal z dvanácti velkých kmenů a ty zase z nekonečného množství menších klanových skupin, z nichž i ta nejmenší měla vlastní nezávislou   zahraniční politiku. Zatímco jedna skupina v Novém Mexiku mírumilovně obchodovala, jiná o kousek dál, nelítostně loupila a vraždila. Indiány zásobovali zbraněmi  francouzští obchodníci, se kterými zase Španělé jak s nežádoucími konkurenty zacházeli  neuvěřitelně brutálně na rozkaz guvera Ner Santa Fé vůdci jedné francouzské obchodní výpravy dokonce zaživa vyřízli srdce z těla.Španělé intenzivně bojovali proti komanc od roku 1768. První bojový úspěch však zaznamenaly až po šesti letech, kdy přepadli a zničili jejich osadu při Rato v Novém Mexiku. Roku 1779 guvernér Juan Bautista de Anza s 500 vojáky a 200-členným pomocným oddílem ukřivděné litoval a s Apače dobyl velkou komančskou osadu. V bitvě zahynul významný náčelník militantních Komančů Zelený Roh. O pár let později de Anza nabídl Komančům mír. Proti uzavření smlouvy se však postavil Bílý Býk s nevelkou skupinou přívrženců. Zastánci mírového řešení kmenové dilema vyřešili vskutku radikálně   Bílého Býka zavraždili a jeho skupinu rozprášili.Tři nejmocnější komančské skupiny se pak zmocnili jako vyjednavače náčelníka jménem Kožený Plášť. Po složitých tříkolových jednáních v červenci 1786 byla mírová smlouva na světě. Guvernér de Anza zároveň smířil Komanče s Utmi, čímž obratně získal spojence proti dotěrným Apačům. Mírové vztahy vydatně podporované vzájemným obchodem se navzdory občasným nájezdům udrželi po celá desetiletí.Do nové vlasti v Texasu komančské skupiny ze severu přicházeli postupně. Ještě kolem roku 1750 někteří opozdilci bojovaly proti Kajo vom, žijícím v Černých horách v Jižní Dakotě. Obě znepřátelené strany však odtud zakrátko vyhnali mocné skupiny sjúskych Lakotů, nezadržitelně se valící na západ od severní Mis Souri.Kájovská a komančské skupiny ustoupili na jih až k řece Arkansas a dále mezi sebou bojovali. Roku 1805 se Komance a Kajovové náhodně setkali ve španělsko obchodní stanici. Ostré bitce jen s vypětím sil zabránili Španělé. Situace se nakonec zvrtla tak, že jeden Kájovsý bojovník se odhodlal jistý čas dobrovolně žít mezi komanc. Když se na podzim v pořádku vrátil, mírový proces se rozšířil i na ostatní skupiny, až vzniklo nerozbitné mezikmenové spojenectví.

 Velké Spojenectví

Další významné spojenectví komanc časem uzavřeli s jižními větvemi Šejenů a Arapahů, a to díky americkému průkopníkovi a obchodníkovi Williamovi Bente. Stará Bentova pevnost byla v první polovině 19. století nejvýznamnějším střediskem obchodu s Indiány v jihovýchodním Coloradu. Protože se neustále mezikmenové šarvátky o lovecké území v oblasti řeky Arkansas značně omezovaly možnosti obchodování. Běloch sám ženatý se Šejenkou Žlutou Ženou mezi věčně znepřátelenými kmeny         zprostředkoval jednání, jejichž výsledkem bylo uzavření spojenecké smlouvy Komančů a Kajovoů se Šejenmi a Arapahy. Tato aliance vydržela až do konce existence živých psounů kultury a náramně strpčila život bělochům, kteří bezohledně pronikaly na indiánske území.

Válka s Mexikem

Během nájezdů na bělošské osady v Texasu nedělali komanc žádné rozdíly mezi hispánskými osadníky a Angloameričany přepadávali je stejně nelítostně.Dějinné události však nabraly rychlý spád. Roku 1821 získalo Mexiko nezávislost od španělské koruny. Přestože mladá republika potvrdila mírovou smlouvu s komanc, peníze na její plnění neměla. Když přestala za mír platit, vypukla válka.komanc podnikly proti Mexiku několik zdrcujících nájezdů, během nichž roce 1840 pronikli hluboko do vnitrozemí a na tři měsíce obsadili celé severní Mexika. Jak zareagovala mexická vláda? Na několik desetiletí obnovila vyplácení odměn za indiánske skalpy.Ještě v roce 1833 přicestoval do Texasu, který spadal pod státní suverenitu Mexické republiky, Sam Houston a jako oficiální představitel vlády USA s komanc jednal o míru. Mexická vláda vyslovila podiv nad tím, co má co reprezentant cizí mocnosti jednat na výsostném území jiného státu a vyzvala ho k odchodu. Pozdě. Texas se o tři roky odtrhl od Mexika a jeho prvním prezidentem se stal - Sam Houston.

Krvavé mírové jednání

V květnu 1838 sice s komanc podepsal mírovou smlouvu, neobsahovala však ustanovení o jednoznačně určené indiánské a bělošské hranici. A právě to se stalo zdrojem mnoha nedorozumění a problémů - běloši totiž neustále zabíraly indiánskou půdu a indiáni zase nepřestali s nájezdy. Houston nástupce Mirabeau Lamar v březnu 1840 svolal do San Antonia mírová jednání. Jedním z jejich nejdůležitějších cílů bylo dosáhnout propuštění množství bělošských zajatců . Přestože Texasani o osudech zajatců neměli přehnané iluze skutečností byli šokováni. Když viděli ubohý stav zajatců, jejichž Indiáni přivedli na jednání sami sebe se ptali, jak musí vypadat ti, co zůstali v táborech. Když se dozvěděli, že bělošské muže Ko -Manco do zajetí vůbec nebrali, ale zabíjeli je hned po boji. Ženy a děti pak nabídli na výměnu za zajaté bělochy. Indiáni však mohli vyměnit jen pět zajatců, protože ostatních bělochů - rozzuření kvůli vraždě svých náčelníků  po návratu do osad pozabíjeli. Ještě v létě náčelník Bi Zoni Hrb zorganizoval až 500-člennou nájezdnickou výpravu. Mohutná bojová síla se zastavila až na břehu Mexického zálivu  shořely města Victoria a Lin nvile, zahynuly stovky bělochů.Sebejisté nájezdníky obtěžkané bohatou kořistí však na zpáteční cestě přepadl ze zálohy oddíl domobrany při potoku nedaleko Lock Hart a způsobil jim těžké ztráty. Texasani podle vzoru indiánských jezdeckých bojovníků zorganizovali vlastní jednotky lehké jízdy - rangers a účinně je v boji proti Indiánům využívali.
O všední realitě výstižně vypovídá kapitán texaských rangerů SH Walker, který v dopise z listopadu 1846 píše vynálezci revolveru Sa Muela Coltovi:  V létě 1844 kapitán Hays s patnácti muži bojoval proti osmdesáti Indiánům zabil a zranil polovinu z nich. Mohu s jistotou povědět, že lidé v Texasu nedočkavě touží mít Vaše revolvery Roku 1846 Texas anektovali Spojené státy. Federální vláda s komanc podepsala novou mírovou smlouvu, ale ustanovení o určení stálé hranice nebyly ani v ní. Situaci komplikoval i nemístný politický spor zda má Indiánům slíbené dary ze svého rozpočtu platit federální nebo texaská vláda. Vzájemné vztahy se stále vyostřovaly  rangeri útočili na komančské vesnice a komanc přepadávali bělošské usedlosti. V roce 1848 vypukla kalifornská zlatá horečka a územím Komančů táhli neustále ohrožováné kolony vystěhovalců. Rozšířili se velké epidemie neštovic a cholery, Indiáni umírali po stovkách.

Život v rezervaci

Účinnou mírovou smlouvu se podařilo uzavřít až roku 1853, kdy komanc souhlasili, že se usadí v rezervaci na horním toku Brazos. Když roku 1858 armáda opustila tábor Cooper, zřízen na ochranu indiánů, ozbrojení Texasani rezervaci napadli.Ačkoliv se útok podařilo odrazit, indiánský agent Neighbors své Renč raději odvedl pryč z Texasu do oklahomské rezervace Vičitov v Anadarko. Domů se už nevrátil, na zpáteční cestě ho odzadu zastřelil neznámý ostrostřelec. Kajovové a komanc oklahomských rezervaci využívali jako základnu, z níž útočili na Texasan a do které utíkali před pronásledovateli..V mocenském vakuu občanské války si vyrovnaly i staré účty s Tonkawa, kteří proti nim bojovali po boku bělochů tři stovky z nich zmasakrovali. V listopadu 1863 konfederace armáda proti Indiánům vyslala plukovníka Kita Carsona. Jeho stopaři objevili tábory spojených sil Komančů, Kájov, Šejenov a A rapahů. 24. listopadu při Adobe Walls v severozápadním Texasu.Carson však našel mnohem víc indiánů, než byl schopen potrestat, a sotva si zachránil kůži. O pět dní později plukovník Chivington nad ránem přepadl Šejenský tábor Černého Kotla, který byl pod ochranou vlády, a zavraždil tři sta žen a dětí.

Quanah Parker-bohatý míšenec

Na základě velké smlouvy od Medicine Lodge z října 1867 se většina Komančů přestěhovala do rezervace při Fort Cobb v Oklahomě. Tlaku tisíců vojáků nejdéle odolávali kwahadijskí komanc s náčelníkem Quan hem Parkerem míšenci, synem bělošky Cynthie Parkerové. Protože příděly potravin v rezervaci armáda nepochopitelně zadržovala, In Diana dodržující mír hladověli a postupně z rezervací utíkali do prérie lovit bizony. Jenže bělošští lovci během posledních několika let bizony celkem vyhubili, takže hladověli i tam a navíc je všude pronásledovali vojáci.
Poslední úsilí o svobodný život Komančů definitivně skončilo kapitulací skupiny náčelníka Quanah Parkera v červnu 1875. Bývalý nepřítel generála MacKenzie, použil větší část z 22 tisíc dolarů, které získal z prodeje koni ukořistěných Indiánům po čas bojů na nákup ovcí a skotu pro ně, aby měli s čím začít nový život. I náčelník Quanah Parker se rychle zorientoval a začal nelítostně vymáhat tranzitní poplatky za přechod velkých stád dobytka územím rezervace a jen za poplatek dovolil i bělošským rangerem, aby svá zvířata pásla v rezervaci. Navíc na indiánské půdě objevili ropu na které pochopitelně hlavně Parker vydělával. Bývalý postrach bělochů Quanah Parker neuvěřitelně zbohatl. Z týpí se přestěhoval do obrovského luxusního domu a měl šest manželek. Ambice tohoto zbohatlíka kandidovat do amerického Kongresu zabrzdil pouze fakt, že byl Indián a navíc komanc, což by v tehdejším rasistickém Texasu nepřekonali ani jeho dolary. Vykonával tedy alespoň úřad šerifa a soudce.A v roce 1905 se hrdě nesl na koni v inauguračním průvodu prezidenta Theodora Roosevelta ve Washingtonu.

Vozová bitva u Fort Phil Kearny

Indiánské války na pláních druhé poloviny 19. století to nejsou jen chronicky známé bitvy jako např..bitva na Little Bighorne nebo Fettermanova masakru. Ale i množství malých potyček a šarvátek o kterých se tolik nenapsalo.Z celkového pohledu na tento konflikt ale sehrály také významnou roli. Jednou z takových menších šarvátek byla i tzv. Vozová bitva. Odehrála se 2. srpna 1867, jen několik desítek mil dál od pevnosti Phil Kearny jako před necelým rokem padl se svými vojáky kapitán Fetterman.

Vozová bitva

Zde je třeba připomenout, že největším problémem pro vojenské pevnosti v pohraničí bylo jejich zásobování dřevem. Čím déle pevnost existovala, tím dále museli čety dřevorubců putovat pro palivové dřevo a tím většíně nebezpečí se vystavovali. Tito dřevorubci byli najati vojenskou správou mezi civilisty a proto musely být doprovázeni silným oddílem vojáků. Toto bezpečnostní opatření získalo na důležitosti hlavně po porážce kapitána Fettermana, která se stala z pochopitelných důvodů noční můrou pro vojáky z pevnosti Phil Kearny. V létě roku 1867 pracovali dřevorubci při chystání zimních zásob dřeva pořádně daleko od pevnosti. Z toho důvodu se do pevnosti už nevraceli každý den jako kdysi, ale měli postavený stanový tábor na místě kde pracovali. Oddíly kavaleristů, které je hlídali se pravidelně střídaly přibližně v měsíčních intervalech. K takovému střídání došlo v táboře dřevorubců při pevnosti Kearny i 1. srpna roku 1867.Strážní službu přebral oddíl pod velením kapitána Jamese N. Powella, který v zimě minulého roku sbíral zmrzlé mrtvoly Fettermanových vojáků a navždy se mu to vrylo do paměti. Kapitán Powell ihned rozmístil stráže a hlídky a vydal rozkaz, že každý večer před setměním musí všechny vozy, na kterých se vozilo dřevo do pevnosti, být rozmístěny v kruhu kolem stanů.

Útok

Powellovi vojáci byli vyzbrojeni zcela novými Spencerovkami, co mělo rozhodující vliv na výsledek vozovém bitvy. Někteří autoři jako například Dee Brown píší, že vojáci byli ozbrojeni puškami značky Springfield, ale mně osobně se zdá pravděpodobnější první alternativa . Siouxové a Šajenů, kteří v zimě minulého roku porazili jednotku kapitána Fettermana a tím dali americké armádě skvělou vyučenou se rozhodli uštědřit vojákům další lekci. Po uspořádání tradičních, letních náboženských obřadů Tanec Slunce se s bojovníky začal chystat na nájezd proti některé z pevností na Bozemanove cestě. Náčelníci a vůdci se však nemohly shodnout proti které pevnosti by měli vyrazit. Tupý Nůž a ostatní šajenští náčelníci chtěli přepadnout pevnost Smith, no Siouxové Červeného Oblaka si mysleli, že nejlepší by bylo napadnout pevnost Kearny.Tento nepatrný problém však vyřešili typicky indiánským způsobem. Šajenů vyrazili na sever přepadnout pevnost Smith a Siouxové se pustili ke pevnosti Kearny. Červený Oblak  vedl kolem osmi set bojovníků  podle George Hyda autora knihy Lid Rudého Oblaka jich bylo kolem tisíce z nichž velká většina byly Oglalovia. Kromě Oglalov se nájezdu zúčastnili i Miniconjuové a Sans Arcové Podle některých autorů, spíše než stihli zaútočit na pevnost, několik mladých bojovníků se vrhlo na armádní koně, které se pásali v okolí pevnosti a začali je odhánět.

Vozová hradba

Tím upozornili vojáky v pevnosti na svou přítomnost a zmařili plány Červeného Oblaka a ostatních vůdců. Aby se výprava neskončila úplným krachem, Siouxové upozornili na tábor dřevorubce. Tak se stalo, že ráno 2. srpna roku 1867, nedlouho poté jak z tábora odešla do pevnosti skupina mužů s nákladem dřeva doprovázená dvaceti kavaleristy zaútočilo na zbytek dřevorubců a vojáků asi osm set až tisíc Siouxů. George Hyde v knize Lid Rudého Oblaka tvrdí, že Siouxové chtěli zopakovat starý osvědčený recept na vylákání vojáků prostřednictvím vnadidla skupiny, jejíž vůdcem byl znovu Splašený Kůň. Tento plán, však pokazili nedočkaví bojovníci, kteří vyrazili ze svých úkrytů, aby odehnali stádo koní a mezků patřících k pevnosti.Zároveň skupina pod vedením Splašeného Koně zaútočila na  skupinu dřevorubců a několik jich zabili.Někteří dřevorubci utekli do pevnosti a čtyři se připojili ke kapitánovi Powellovi. Mužů, jejichž měl k dispozici kapitán Powell a kteří hájili kruhovou, vozovou hradbu bylo dohromady dvaatřicet, z toho zmíněný čtyři civilisté, dva důstojníci a šestadvacet kavaleristů. Vozová hradba byla postavena ze čtrnácti vozů. Siouxové zahájili hromadný nájezd na vozovou hradbu, ale narazili na vražednou a hlavně souvislou palbu, která je překvapila. Z minulých bojů byli zvyklí na pauzu, která vznikala při nabíjení starších typů pušek. Nyní však byla situace zcela odlišná a běloši jim způsobily velké ztráty. Nezbývalo nic jiného, ​​než ustoupit mimo dostřel a snažit se posbírat mrtvé a raněné. Po letech jistý voják, Samuel Gibson nato vzpomínal takto:  Když sbírali své padlé vojáky byli jsme svědky té nejnepředstavitelnější ukázky jezdeckého umění to dělali vícekrát a nám nezbývalo nic jiného než obdivovat jejich odvahu a umění. O chvíli podnikli Siouxové druhý útok, ale bez koni, které nechali vzadu. Během něho se snažili znepříjemnit obráncům život hořícími šípy, ale ani to nepomohlo, protože vojáci strhli v době mezi útoky všechny stany a hrubá polena a vozů se oheň nechytal. Odpoledne to Siouxové zkusili ještě jednou, ale zastavila je rána z děla, kterou vystřelili posily přicházející z pevnosti. To způsobilo zmatek a jejich hromadný útěk. O chvíli už nebylo po Indiánech ani stopy. Běloši měli šest padlých a několik raněných. Ztráty Indiánů zůstaly neznámé.

Falešné vítězství

 Odhad je asi šedesát mrtvých a asi kolem sto raněných. Běloši se snažili udělat z této bitvy velké vítězství jehož výsledkem byly na východě zprávy v novinách o 1137 padlých Indiánech, přestože dohromady jich nebylo ani tisíc. Ohnivý Hrom o tom říká nevím, kolik z našich lidí bylo zabito, ale bylo jich velmi mnoho,bylo to špatné. Siouxové tuto bitvu nebrali jako tragédii, podařilo se jim ukořistit   velké množství koní a způsobily bělochům ztráty, byla to prostě jen jedna z bitev kde měli bílí silnější kouzlo. Přesvědčili se však, že se svými luky, šípy a starými puškami nemohou vést rovnocenný boj proti stále kvalitnějším střelným zbraním, a že neomezená odvaha ještě neznamená vítězství. Pro vojáky sloužících v pevnostech na Bozemanove cestě tato bitva znamenala hlavně obrovské zvýšení jejich sebevědomí. Přišli nato, že pokud nepropadnou panice a jsou dobře organizováni, nemusí se bát ani desetinásobné přesily. Začal se mezi nimi šířit názor, že Fettermanova porážka byla jen shoda nešťastných náhod a už se nemůže opakovat. Tato iluze jim vydržela do 25. června roku 1876, kdy jejich Siouxové na Little Bighorne vyvedly z tohoto omylu.

Fettermanova masakru

Roku 1866 došlo k bitvě mezi armádou Spojených Států a spojenými kmeny Siouxů, Šajenů a Arapahů, kterou Siouxové nazvali Bitva sto zabito. Běloši ji nazývají také Fettermanova masakru.Podle mého názoru však těžko lze hovořit o masakru, neboť bitva se odehrála mezi vojáky pravidelné americké armády a bojovníky spojených kmenů. Tato bitva nebyla opředená tolika tajemstvími, ani se o ní tolik nenapsalo jako o populární Custerově porážce na Little Bighorne. Přesto hluboko zapůsobila v těch dobách na vládu Spojených států, jakož i na celou americkou veřejnost na východě. Byla to totiž nejtěžší porážka, jakou do té doby armáda Spojených států utrpěla ve válkách proti Indiánům a druhá v amerických dějinách, kterou nikdo z bělochů nepřežil.

Smlouva při Fort Laramie

Když 9. dubna 1865 generál Lee, v Appomattox podepsal kapitulaci Konfederace, občanská válka skončila a nic už nebránilo tomu, aby se Amerika mohla plně věnovat kolonizaci a osidlování rozlehlých území na západě. Potoky bílých vystěhovalců na Západ začaly prorůstat do povodní a bylo nutné zajistit jim volný průchod indiánským územím. Vláda se snažila prostřednictvím Mírových komisí získat od Indiánů právo budovat cesty a později i železnice, napříč jejich územím. Pokud Mírové komise nebyly úspěšné a Indiáni žádnou smlouvu nepodepsaly, vláda se většinou území zmocnila pomocí vojenské síly. Jednou z takových cest byla i Bozemanova cesta, která spojovala pevnost Fort Laramie s městem Virginia City v Montaně, v jehož okolí byly objeveny naleziště zlata.Cesta byla pojmenována podle svého objevitele Jamese Bozeman, který ji v první polovině 60. let několikrát prošel, spolu se svým přítelem, jistým Johnem Jacobsem. Samotný James Bozeman na této cestě i zahynul, když ho v roce 1867 zabili Indiáni, neustále útočící na kolony i ojedinělých cestujících.Vláda se snažila zajistit bezpečnost a průchodnost Bozemanovej cesty tím, že jmenovala novou Mírovou komisi pod vedením EB Taylora, jejímž úkolem bylo uzavřít se Sioux a Šajenů mírovou smlouvu a dohodnout se na prodeji, nebo pronájmu území, kterým vedla Bozemanova cesta. Začátkem léta roku 1866 svolal plukovník Henry Maynadier, velitel pevnosti Laramie, všech významných náčelníků a jejich skupiny na jednání o nové smlouvě, pod příslibem bohatých darů. Siouxové a Šajenů přišli do pevnosti v hojném počtu na čele s Červeným oblaku, náčelníkem Oglalov, který měl v těch časech, spolu se skvrnitou ocasem, náčelníkem Brule největší autoritu. Formální jednání byla zahájena 5.června 1866. Souběžně s těmito jednáními již probíhaly opatření na násilné obsazení území kolem Bozemanovej cesty a to prostřednictvím asi přibližně sedm set členného vojenského pluku pod velením plukovníka Henry B.Carrington. Jen shodou okolností se Siouxové dozvěděli o existenci tohoto pluku a tím o neseriózních jednání vlády Spojených států. To je jen utvrdilo ve starém přesvědčeni, že bělochům se prostě nedá věřit. Tak se mírová jednání skončily neúspěchem a Siouxové opustili pevnost Laramie v nepřátelství, pevně odhodláni ubránit si své loviště za každou cenu i se zbraněmi v rukou.

Pevnosti na Bozemanove cestě

Posláním pluku HB Carrington bylo vybudovat podél Bozemanovej cesty řetěz pevností, které by zajistily bezproblémovou provoz až do Montany. Do této řetězu pevností spadala i pevnost Reno, kterou začátkem léta roku 1865 vybudoval generál Patrick E. Connor se svými vojáky během výpravy proti Sioux a Šajenů.22. srpna 1865 generál Connor se svou armádou z pevnosti Reno odtáhl a zanechal v ní většinu svých zásob a dvě roty jezdectví, které měly pevnost udržet. Vojáci, kteří tam zůstali se během zimy staly vězni ve vlastní pevnosti, neboť Červený Oblak se svými bojovníky pevnost oblehl celou zimu a převážnou část jara roku 1866. Vysvobodil je až plukovník Carrington, nebo Malý Bílý náčelník jak ho nazývali Siouxové, který do pevnosti Reno dorazil 28. června 1866.Carrington nechal v pevnosti část svých zásob a asi čtvrtinu svého pluku jako posilu pro tamní zuboženou posádku. Pak se pustil dál na sever po Bozemanovej cestě. Během celé cesty Siouxové a hlavně Šajenů, vojenskou kolonu sledovali a pečlivě odhadovali její sílu. Kolona Malého Bílého náčelníka se zastavila 13.července 1866 u soutoku potoků Little Piney a Big Piney, nedaleko pohoří Bighorn. Zde na nejlepších lovištích Siouxů a Severních Šajenů, vojáci postavili velitelskou pevnost, Fort Phil Kearny. Dříve než byla pevnost vůbec dokončena, skupina oglalských bojovníků odehnala Carringtonovým vojákům 175 koní a když se vojáci pustili do jejich pronásledování, způsobili jim Oglalovia první ztráty.Tímto prvním incidentem začala drobná, ale neúprosná partyzánská  válka, která trvala skoro dva roky. Žádná karavana, žádný cestující na Bozemanovej cestě si nemohl být jistý svým životem. Vojenská ochrana cestujících v podstatě neexistovala, nebo Indiáni neustále útočili i na samotných vojáků . Každý voják, který se vzdálil od pevnosti Phil Kearny riskoval, že se už nevrátí.Nejvíce byli ohroženi vojáci, kteří střežili pasoucí se koně v okolí pevnosti a ti, co zásobovali pevnost dřevem. Čím pevnost déle stála, tím dále museli čety dřevorubců putovat po dřevo, někdy pět, šest i více kilometrů. Tyto kolony vozů naložené dřevem Indiáni nepřetržitě napadali a nepomáhala ani vojenská ochrana v podobě jezdeckého oddílu, který dřevorubců stále doprovázel, je pochopitelné, že taková situace posádku pevnosti pořádně demoralizovány, zvlášť když dvě třetiny Carringtonových mužů byly úplní nováčci, kteří uniformu oblékli teprve nedávno av pohraničí nikdy nebyly.

Armáda Červeného oblaka

Začátkem srpna 1866 plukovník Carrington odvelil kolem 150 mužů ze svého pluku a poslal je dál, asi 120 kilometrů na sever, aby vybudovali na Bozemanovej cestě další a poslední pevnost, kterou pojmenovali Fort FCSmith. Tímto krokem podstatně klesla obranyschopnost Carringtonovho pluku tvořícího posádku pevnosti Phil Kearny.Situace v pevnosti byla ze dne na den více napjatá, z důvodu nespokojenosti důstojníků s Carringtonovou strategií boje proti Indiánům. Plukovník Carrington byl voják staré školy, který měl skvělé organizační schopnosti a do puntíku si plnil své povinnosti. Nerad však riskoval a byl málo rozhodný, co nebyli nejlepší vlastnosti pro velitele pevnosti v takové nebezpečné pohraniční oblasti. Jeho největšími odpůrci byli kapitán Frederick H.Brown, poručík George W.Grummond a kapitán William J. Fetterman, kteří mu vyčítali, že Indiánům trvalé přenechává iniciativu, místo toho, aby proti nim vyrazil a uštědřil jim pořádnou lekci. Samotný kapitán William J. Fetterman před všemi důstojníky prohlásil, že s osmdesáti muži rozpráší celý kmen Siouxů.
Malý Bílý náčelník měl však na věc jiný názor. Jeho úkolem bylo vybudovat na Bozemanovej cestě řetěz pevností a to i splnil. Ani náhodou neměl chuť honit po okolních kopcích bojechtivých Siouxů a navíc si uvědomoval, že taková trestná výprava by se do pevnosti vůbec nemusela vrátit. No nejlepší Carrington zvěd Jim Bridger přinesl zprávy, při kterých se Malý Bílý náčelník musel rozloučit s klidným přezimováním v pevnosti, Kearny. Červený Oblak se podle těchto zpráv v zimě rozhodl navždy skoncovat s pevností při potocích Piney a pokusil se vyjednávat is vraními Indiány, odvěkými nepřáteli Siouxů, aby se přidali k jeho bojovníkům. Jako odměnu jim slíbil bohatou kořist z pevnosti a skalpy její obránců. Několik Vran se prý údajně nechalo přemluvit, i když se to zdá být málo pravděpodobné a přidalo se k Sioux, Šajenů a Arapahů.Na počátku zimy roku 1866 Červený Oblak shromáždil skoro třítisícové armádu bojovníků, kteří se utábořili u pramenů řeky Tongue, nedaleko nenáviděné pevnosti Kearny. Červený Oblak a ostatní náčelníci si uvědomovali, že jediným způsobem, jak mohou vojákům spôsoboť větší ztráty je, vylákat je z pevnosti na otevřené prostranství a tam je pobít. Z tábora u pramenů řeky Tongue se ve třetím prosincovém týdnu roku 1866, začalo přesouvat přes dva tisíce bojovníků Siouxů, Šajenů a Arapahů blíže k pevnosti, od níž se dočasně utábořili asi 14 kilometrů na sever. Místo na přepad si vybrali velmi pečlivě, asi v polovině mezi pevností a jejich dočasným táborem, v malém údolí u potoka Peno, kam nebylo z pevnosti vidět, protože v tom překážel lesnatý pahorek Lodge Trail Ridge.

Fetterman kontra Splašený kůň

Den, který náčelníci a svatí muži po mnoha obřadech uznali za vhodný k uskutečnění takového velkého propadu byl 21. prosinec roku 1866. Ráno za svítání odešla z dočasného tábora skupina deseti mladých mužů, kterou již v předchozích dnech určili nato, aby nalákala vojáků k pronásledování a přivedla je do údolí, kde na ně bude čekat hlavní voj. Tuto desetičlennou skupinu válečníků vedl Splašený Kůň, tehdy dvaadvacetiletý vynikající oglalský bojovník. Dřevorubci vyrazili z pevnosti kolem desáté hodiny dopoledne a byla to jejich poslední výprava za dřevem. Zásoby dřeva v pevnosti už byly totiž dostačující na celou zimu. Indiánský hlavní voj pod vedením Červeného Oblaka  podle některých pramenů byl hlavním vůdcem Vysoká Páteř z kmene Miniconjou a ne Červený Oblak se mezitím rozdělil na tři části. Dvě se rozestavili po obou stranách údolí.Šajenů a Arapahů na jedné straně a Siouxové na straně druhé.Třetí část měla zaútočit na vozy s dřevem a byla o něco početnější než skupina Splašeného Koně, která už čekala ukrytá na úbočí pahorku Lodge Trail Ridge.Když bojová skupina napadla kolonu dřevorubců zavládl v pevnosti na chvíli chaos, protože střelbu a křik bylo slyšet až tam. Plukovník Carrington určil kapitána Powella, aby vedl pomocnou výpravu, ale třiatřicetiletý kapitán Fetterman, který viděl poslední příležitost k tomu, aby naplnil své smělé prohlášení o tom, že rozpráší všech Siouxů s tím nechtěl souhlasit. Carrington místo toho, aby drzého mladého důstojníka okřikl, změnil své rozhodnutí a vedením pomocné výpravy pověřil kapitána Williama J. Fettermana.
Za několik minut měl kapitán Fetterman k dispozici pěšáků ozbrojených starými Předovka a jezdců pod velením poručíka Grummonda s moderními Spencerovkami. Navíc se k němu přidali dva civilisté James Wheatly a Isaac Fishet, kteří byli vlastníky šestnásťranových opakovaček značky Henry. Kromě nich se k výpravě ještě připojil kapitán Brown, který nevynechal ani jednu příležitost, aby proti Indiánům vyrazil. Dohromady měl celý oddíl osmdesát mužů i se samotným kapitánem Fettermanom. Jejich úkolem bylo, podle výslovného rozkazu plukovníka Carrington, pomoci dřevorubcům, ale v žádném případě neměly pronásledovat Indiánů za pahorek Lodge Trail Ridge. Jakmile Fetterman se svými vojáky vyrazil z pevnosti, začal Splašený Kůň a jeho skupina bojovníků kličkovat po úbočí pahorku Lodge Trail Ridge. Snažili se vojáky vyprovokovat nadávkami, pokřikováním a chaotickou střelbou. Vzbuzovaly dojem, že jsou přestrašeni a chtějí co nejdříve zmizet v lese. Kapitán Fetterman se domníval, protože už nebylo slyšet střelbu ze směru kam odešli dřevorubci, že to jsou Indiáni, kteří propadli kolonu s dřevem a pustil se je pronásledovat. Splašený Kůň vojáků provokoval výsměšný posunky a když na chvíli zpomalili, sesedl z koně a prohlížel mu kopyta. Vojáci po něm stříleli jako diví, ale nikdo z nich ho netrefil.To je ještě více rozzuřilo a pohnali do pronásledování, zvlášť když z pahorku Lodge Trail Ridge, měli výhled po celém údolí a nikde dalších Indiánů neviděli, kromě těch deseti provokatéry, kteří směřovali k potoku Peno. A tak se bez váhání pustili do údolí za nimi. Když Splašený Kůň a jeho skupina zašli za potok Peno, udělali nečekaný manévr. Rozdělili se na dvě malé skupinky, které se otočili a jeli zpět, oproti svým pronásledovatelům.



To mělo být signálem k útoku na který se z obou stran údolí vyřítilo na překvapených vojáků kolem dva tisíce bojovníků. Ze západní strany údolí to byly Šajenů a Arapahů, kterým dal povel do útoku podle některých pramenů šajenský bojovník Malý Kůň az protější strany Siouxové. Už při pronásledování se Grummondovi jezdci vzdálili pěšákem a proto nyní museli čelit obrovské přesile, dva od sebe oddělené útvary vojáků. Pěšáci pod Fettermanovým velením se snažili zaujmout obranné pozice, ale proti takové přesile neměli absolutně žádnou šanci a za chvíli jejich indiánský bojovníci všech pobili. Grummondovi jezdci se v momentě, jak spatřili do jaké pasti to vešli, otočili a cvalem se pustili zpět na pahorek. Dokud se dostali na vrchol kopce mnozí z nich padli a ti, jimž se to podařilo, sesedli z koní a snažili se najít si úkryt mezi zledovatělými balvany. Dlouho však útokům odolávat nedokázali. Rozzuření indiánští bojovníci všechny do jednoho pozabíjeli. Od chvíle kdy sebevědomý kapitán Fetterman se svými osmdesáti muži opustil pevnost Kearny, uplynulo něco přes hodinu a na bojišti už nebyl ani jeden živý voják v modré uniformě. Na konci boje vyběhl z mrtvých vojáků pes a rozběhl se směrem zpět k pevnosti.Někteří bojovníci po něm vystřelili a tak i on zahynul provrtán šípy. Spojené kmeny Siouxů, Šajenů a Arapahů utrpěli v tomto boji velké ztráty. Měli přes sto mrtvých a velmi mnoho raněných ze kterých mnozí později zahynuli. George Hyde ve své vynikající knize Lid Rudého Oblaka však uvádí mnohem nižší ztráty na straně Indiánů, konkrétně čtrnáct mrtvých. Podle vyprávění Ohnivého Hroma, který se bitvy osobně zúčastnil, mrtvých nechali ležet na bojišti. To se dost příčilo indiánským zásadám a zvyklostem. Důvodem nato byla prý velmi tuhá zima a ztuhlá půda. Jakmile posbírali raněných odtáhli do dočasného tábora.Následující noc přišla prudká vánice a silně mrzlo. Když vichr trochu ustál, vrátili se do svých osad. Více ranění tuto cestu nepřežili.

Odplata za masakru při Sand Creek

Důvodů proč měli Indiáni tak velké ztráty bylo několik: Jedním z nich určitě byla i přítomnost již zmíněných dvou civilistů ozbrojených Henryovka, co byly v té době nejmodernější pušky. Svou rychlou palbou určitě pořádně prerieďovali útočících bojovníků.Druhým důvodem bylo, že ke konci boje se obě skupiny Indiánů, které vojáků sevřely mezi sebou, dostali k sobě tak blízko, že se navzájem ostřelovaly. Takže někteří Indiáni padli i přičiněním svých spolubojovníků. Třetím důvodem, podle mého názoru, bylo počasí a terén bojiště. Vždyť už jen samotná chůze pěšího po takovém kamenitém a zledovatělém terénu a navíc do kopce, by byla životu nebezpečná.Mnoho koní a lidí určitě spadlo v tom zmatku bez cizího přičinění. Důkazem tohoto mého tvrzení může být i to, že v tomto boji si otec Černého Jelena zlomil nohu. Když na druhý den přišli ke potoku Peno další vojáci, v čele se samotným plukovníkem Carrington, posbírat mrtvoly, naskytl se jim hrozný pohled. Noční vánice a tuhý mráz provedly.
Většina mrtvol byla zmrzlá v groteskních polohách a všechny byly skalpovala a dokaličené. Carrington si při pohledu na tu hrůzu nedokázal vysvětlit, proč si Indiáni takto nevýslovných  počínali. Kdyby však byl v roce 1864 navštívil tábořiště jižních Šajenů u písčité potoku masakru při Sand Creek , kde řádil plukovník Chivington, asi by našel odpověď. Po tom, jak se o této porážce dozvěděli na americkém východě novináři rozpoutali velkou kampaň, v níž za hlavního viníka pasovali plukovíka Carrington. Americká veřejnost litovala mladého hrdiny Fettermana, který obětoval život v boji s divokými Indiány a volala po rychlém, definitivním vyřešení "indiánského problému ". Zvláštní komise ministerstva vnitra, která vyšetřovala příčiny takové kruté lekce, jakou dostala armáda Spojených států došla k závěru, že Carrington byl vybaven zásobami, zbraněmi a lidmi pro podmínky hlubokého míru a ne pro válečný stav.Ale i přesto byl plukovník Carrington odvolán a převelen do pevnosti v Nebrasce, což však vzhledem k jeho povaze nebyla žádná pohroma. Což přineslo toto velkolepé vítězství Sioux, Šajenů a Arapahů? Válka trvala ještě přibližně dva roky a skončila se podpisem mírové smlouvy v pevnosti Laramie 6. listopadu 1868.Podmínkou podpisu Červeného Oblaka bylo, že armáda musí vyprázdnit všechny pevnosti na Bozemanovej silnici a cestu uzavřít. I díky vítězství nad kapitánem Fettermanom, vláda podmínky splnila, co nemělo ve válkách s Indiány obdoby.Na důkaz svého vítězství Červený Oblak se svými bojovníky v létě roku 1868, pevnosti Phil Kearny a CFSmith po jejich evakuaci slavnostně zapálil.

Osídlování Ameriky

V minulosti se objevily několik hypotézy a teorie o původu amerických domorodců - indiánů.Dnes již nikdo nepopírá, že tou nejuznávanější a nejvíce podloženou je ta, která hovoří o jejich příchodu z Asie přes Beringovu úžinu.V období posledního zalednění čtvrtohorního vznikl na americkém kontinentu pevninský Wisconsinské ledovec, který pokrýval v průměrné tloušťce 1500 m severoamerický kontinent až po dnešní státy Indiána, Illinois, Missouri. Tato nepředstavitelná masa ledu absorbovala do sebe tolik vody, že hladina Tichého oceánu poklesla o 80 - 120 m. To způsobilo vznik jakéhosi suchozemského mostu o šířce asi 1600 km z mořského dna v místě Beringovy úžiny, která odděluje Asii od Ameriky pouze na 90 km. Geologicky jsou známé dvě nejpříznivější periody obnažení Beringie:
34 000 - 30 000 let př.nl 26 000 - 11 000 let př.nl.Samozřejmě takový ledovec nemohla být kompaktní hmota, ale různé praskliny v něm vytvářely koridory široké několik kilometrů.Nejznámější vedl z oblasti Brooks Range na Aljašce, dolů údolím řeky MacKenzie, dále podél Rocky Mountains na jih. Druhý údolím řeky Yukon. Koridory měnili své rozměry vlivem geologických dob, výkyvů teplot podle ročních období. Na jejich dně rostly zelené rostliny, které lákaly k pastvě množství zvířat na migračních tazích za potravou mamutů, mastodontů, cariboo, losů.Tato zvěř samozřejmě putovala v již zmíněných koridorech z Asie do Ameriky a tam dále na jih, kde již žili zase jiné druhy. No a tak před 50 000 lety, možná dříve, kočovní lovci ze Sibiře na úrovni doby kamenné  paleolitu mladšího životně závislí na těchto stádech postupovali za nimi.

Wisconsinské ledovec

Tento proces trval podle některých autorů až do 10 000 let před nl, kdy se Wisconsinské ledovec navždy roztál. Tehdy se hladina oceánu opět zvedla a Beringova úžina se zaplavila vodou. Dnes je v nejužším místě Beringovy úžiny hloubka vody 45 m. Pozůstatkem ledovce na pevnině jsou americko - kanadské Velká jezera. Proces přesídlování nebyl kontinuální. Mnohokrát byl přerušen nepříznivým vývojem podnebí a tím i zalednění a změnami v koridorech.Antropologové a archeologové hovoří o čtyřech přistěhovaleckých vlnách, ale podle některých autorů je těžko možné hovořit o nějakých hromadných vlnách.Spíše se jednalo pouze o ojedinělé, neorganizované malé skupinky - lovecké tlupy. Představiteli poslední takové přistěhovalecké vlny jsou dnešní Eskymáci, kteří nemuseli projít v ledových koridorech, ale mohly se na kajacích a umiakoch i přeplavit po moři. Každá skupina nových přistěhovalců samozřejmě tlačila na předešlých, aby se posunuly dále na jih nebo východ. Záviselo to pochopitelně od stád zvěře, na kterých byly životně závislí, ale i od vhodných geografických podmínek na putování. Rozsáhlým pustým oblastem jako byly vysoké hory a pláně se vyhýbali. Putovaly především podél úpatí hor a údolími řek.

Paleoindiáni

Samozřejmě klima, ráz krajiny byl jiný než je dnes. Paleoindiáni na svém putování zůstávaly v některých oblastech i několik století podle místních podmínek žili jako kočovní lovci, sběrači, nebo se na příznivých místech usadili a změnili na polousadlých, či usedlý rolníků. Příznivější půdní i geografické podmínky umožnily v subtropických oblastech amerického kontinentu vznik vyspělých civilizací s obrovskými stavbami, rozvinutým uměním, medicínou, filozofií a vědou. Indiáni zřejmě nežili izolovaně. Dnes již existují důkazy o kontaktech s Japonskem a Čínou na západě, Polynésií na jihu a severskými plavci z Evropy i když se jim nepřikládá velký kulturní a civilizační vliv. Mnozí archeologové a antropologové však prostřednictvím těchto kontaktů s okolním světem vysvětlují rozmanitost indiánských jazyků a případné rasové rozdíly.

Hokolesqua, nazývaný aj Cornstalk

Šavan Hokolesqua, Kukuřičný stonek  byl největším náčelníkem svého kmene v celé jeho známé historii.Za svého vůdce, rádce a mluvčího ve válkách a v důležitých mírových jednáních s bělochy ho uznávaly i téměř všechny kmeny v dnešním Ohiu a okolí Přesto je tato důležitá postava amerických dějin dnes více známá jen profesionálním historikům a dalším badatelům z laiků o něm a jeho významu více vědí jen lidé, kteří se vážněji zabývají indiánskými válkami. V obecných pracích Hokolesquu pokud je vůbec zmíněn obvykle a neprávem, to zdůrazněme, zastiňují jiní šavanští pohlaváři jako byli Tekumseh, Padající hvězda, jeho strýček Weyapiersenwah, Vodní vír, též známý jako Modrý kabát , nebo Katahekasa, Černé kopyto či Černý koník,, případně náčelník Miamiů Mičikinikva, Malá želva

Hokolesqua

se narodil v roce 1720 v Pensylvánii,později se se přestěhoval do Ohia, kde žil poblíž dnešního města Chillicothe. Pocházel ze slavného rodu jeho otcem nebo dědečkem byl hlavní sachem pensylvánských Šavanů Paxnos (Paxinos, Poxsinosa nebo jeho bratr Bílá ryba. Až do své smrti se účastnil se všech konfliktů s bělochy, pronikajícími do Ohia a Kentucky, a nechyběl u podpisů žádné z hlavních mírových smluv. Nejvýznamnější roli svého života sehrál v Dunmoreově válce v roce 1774, která je dnes některými odborníky na americkou historii považována za předzvěst či dokonce neoficiální začátek války za nezávislost alias americké revoluce 1775 - 1783  Svou pozemskou existenci zakončil Hokolesqua na podzim 1777 v pevnosti Fort Randolph, kde ho zavraždili američtí vojáci. Hokolesqua měl několik sourozenců, k nejznámějším patří jeho bratři Nimwha  1730, zemřel po roce 1786 a Halowas, Stříbrné paty  1730 - 1804 , a sestra Nonhelema  1720 - zemřela po roce 1786 známá i pod anglickým jménem Grenadier squaw, manželka náčelníka Delavárů Molunthy.Se čtyřmi svými manželkami či družkami, Šavankou, Čerokíjkou, adoptovanou černoškou a bílou zajatkyní Elisabeth Seeovou, zplodil náčelník mnoho dětí. Z chlapců jmenujme alespoň Wynepuechsiku, Tlustého muže   1740, zemřel po roce 1817 a Elinipsica  1740 - 10. listopadu 1777  usmrceného spolu s otcem ve Fort Randolphu. Z dcer zmiňme Adjalu, Bílé křídlo   1770 - 1845; někdy se tvrdí, že byla spíše Hokolesquovou vnučkou,  která se stala třetí ženou slavného Tekumseha. Američané o pohlavárovi dnes píší jako o Cornstalkovi, což je víceméně přesný anglický překlad šavanského výrazu Hokolesqua, a s touto podobou náčelníkova jména se setkáváme i v odborné literatuře a beletrii, autoři článků se však, jak je jejich zvykem, důsledně drží jeho domorodého jména.

Rukojmí z Fort Randolphu

10. října 1774 svedli Šavani náčelníka Hokolesquy a jejich delavárští a huronští spojenci na soutoku Ohia a Big Kanawhy, na místě zvaném Point Pleasant v dnešní Západní Virginii, heroický zápas s virginskými domobranci, jimž velel generál Andrew Lewis. Z vojenského hlediska, zvláště měřeno pohledem indiánských bojovníků, se dá toto utkání považovat spíše za nerozhodné, na obou stranách padlo nebo bylo zraněno přibližně stejné množství lidí, v konečném důsledku vedl však fakt, že Indiáni bojiště opustili a nepřítele nezničili, k jejich porážce.Vyčerpáni bitvou s Lewisem, nebyli schopni čelit další silné nejméně dvoutisícové armádě Virgiňanů, vedené guvernérem Virginie Johnem Murrayem, lordem z Dunmore většina dokumentů a knih o něm mluví jako o lordu Dunmoreovi ,která vypálila několik šavanských vesnic a stála na dohled  hlavnímu městu Šavanů Chillicothe.

Smlouva s lordem Dunmoreem

Tehdejší vrchní náčelník kmene Hokolesqua pochopil, že další bitva by za tohoto nepříznivého poměru sil byla nesmyslným hazardem a v známém patetickém proslovu rozmluvil svým válečníkům jejich touhu po boji. Věděl, že pro budoucnost svého národa může udělat jediné: pokořit se a žadonit u lorda Dunmoreho o mír. Guvernér mírová jednání uvítal a Šavanům v mnohém vyšel vstříc, neboť je v určitém ohledu měl raději než nespolehlivé a vzpurné kolonisty. Koncem listopadu podepsaly obě strany v Camp Charlotte mír. Šavani přenechali svá bohatá loviště v Kentucky jeden z hlavních důvodů celé války kolonii Virginie, úplně zkrátka ale nepřišli. Dunmore jim z titulu svého úřadu přislíbil pravidelné roční příděly a smluvně potvrdil  jejich práva na území v Ohiu.Na jaře 1777 se Dunmoreova dohoda s ohijskými kmeny ponenáhlu stávala pouhou iluzí. Osadníci smlouvou stvrzená práva domorodců nezajímala a bez skrupulí obsazovali indiánskou půdu. Americké kolonie se už dva roky nacházely ve válce s mateřskou zemí, dřívější dohody mezi rudochy a úředníky či důstojníky ve službách anglické koruny neuznávaly nebo se je snažily změnit tak, aby odpovídaly změněné situaci a více vyhovovaly osadníkům. Huroni a Delaváři, jejichž kmenová území byla nejvíce vystavena vpádu bílých squatterů, se začínali bouřit. Schylovalo se k válce.

Konec mírové mise

V této napjaté atmosféře se stárnoucí Hokolesqua, mající mimořádný zájem na zachování míru  hranice osídlení se během posledních tří let výrazně posunula a šavanské vesnice byly příliš na ráně případnému útoku bělochů ,ujal nelehké role zprostředkovatele. Navštívil Delaváry, ale nepochodil u nich. Proradní běloši zaslouží smrt, takový byl názor jeho hostitelů. Ani Hokolesqua, jehož si váží, na jejich odhodlání vybojovat si zpátky ukradená loviště, nic nezmění. Po této diplomatické porážce se náčelníkovi nezbývalo než odebrat se k nejbližší pevnosti a pokusit se společně s jejím velitelem vymyslet nějaký způsob, jak zabránit krveprolití. Spolu s náčelníkem Rudým sokolem a dalším Indiánem, jehož jméno se nám nezachovalo, vstoupil do pevnosti Fort Randolph. Ta ležela v místech, kde Hokolesqua o tři roky dříve vybojoval svůj legendární boj s virginskými milicionáři, tedy u Point Pleasantu, a původně sloužila jako lazaret pro muže zraněné v bitvě.Po uvítání náčelník podrobně jejímu veliteli kapitánu Matthewu Arbuckleovi ozřejmil důvod své návštěvy. Sotva domluvil, oznámil mu Arbuckle poťouchle, že jeho mírová mise právě skončila. Náčelník a jeho doprovod nechť se považují za rukojmí, jimiž zůstanou do té doby, dokud horké hlavy mezi Indiány vyzývající k válce nevychladnou. Aby zmírnil tuto vyloženou zákeřnost, slíbil kapitán zkoprnělému sachemovi neuváženě, přísahaje přitom, poněkud neuváženě, jak ukázal další vývoj událostí, na svoji čest, že pokud bude osobně přítomen v pevnosti, nedovolí, aby se jemu i jeho lidem něco stalo. Hokolesqua se se svým ponížením vcelku smířil a po celou dobu svého nedobrovolného pobytu v pevnosti se choval klidně, důstojně a přátelsky.

Skalpován na lovu

Po čase přibyl k šavanským zajatcům náčelníkův syn Elinipsico narozen kolem roku 1740 , který se obával o život svého otce a vydal se ho hledat. Následujicí ráno po Elinipsicově příchodu do Fort Randolphu se do okolních lesů vydali na lov dva vojáci, jmenovali se Hamilton a Gilmore též Gillmore . Lovci byli napadeni ze zálohy Indiány, kteří Gilmoreho zabili a skalpovali. Zpráva o vraždě vyvolala v pevnosti hotové pozdvižení. Vojáci a přítomní osadníci seběhli ke kánoi přivážející zkrvavené a zohavené Gilmoreho tělo a volali po odvetě. Vzpomněli si na zajaté rudošské poselstvo a podle primitivního zákona pohraničí žádali jejich krev vystopováním a zadržením skutečných zločinců se neobtěžovali, aniž měli v ruce sebemenší důkaz, tvrdili, že rudí zabijáci přišli spolu s Elinipsicem. Arbuckleův slib nebrali samozvaní mstitelé na vědomí, ostatně kapitán je od jejich vražedných úmyslů údajně nijak neodrazoval. Čest velitele pevnosti se pokusili zachránit dva mladí důstojníci, kteří zdivočelým soldátům vstoupili do cesty a snažili se jim rozmluvit jejich vražedné úmysly.Bylo to marné úsilí, vojáci na své důstojníky namířili pušky a vyhrožovali jim smrtí, když se do jejich spravedlivé odplaty budou plést. V jiném měné častějším podání události obhájil kapitán Arbuckle svou čest sám: oficíry, odrazujícími své podřízené od pobití šavanských zajatců, nebyli "dva mladí důstojníci", nýbrž on a jakýsi plukovník Stuart. V armádách jiných zemí by takové vzpurné chování vůči nadřízeným bylo tvrdě potrestáno, veřejným výpraskem, vězením nebo dokonce popravou, američtí pravidelní vojáci i milicionáři sloužící v pohraničních oblastech se však alespoň v prvních letech existence Spojených států ničeho podobného nemuseli až na výjimky obávat: jejich důstojníci měli nad extrémně svobodomyslnými, žádnou autoritu neuznávajícími zálesáky, osadníky a řemeslníky jen velmi omezenou moc. Nedostatek disciplíny stál i za některými porážkámi, které Američané obrželi ve válce za nezávislost, nejtragičtěji se ale projevil v bojích s Indiány Starého Severozápadu, např. v bitvě u Wabashe 4. listopadu 179 , kde Miamiové a Šavani pobili s minimálními vlastními ztrátami více než 600 vojáků a domobranců.

Vražda v pevnosti

Šavani byli před blížící se smrtí varováni manželkou tlumočníka, která si Hokolesquu pamatovala z dob, kdy žila jako zajatkyně mezi Indiány, a vážila si ho. Žena slyšela od řeky výkřiky: "Zabijte Indiány!" a viděla rozvášněný dav vojáků běžící s puškami v rukou do pevnosti. Náčelník ženinu výstrahu nebral na lehkou váhu, na její nabídku pomoci však nereagoval. Z těžko pochopitelných důvodů se vzdal možnosti útěku, ačkoliv ho k němu ostatní, zvláště Elinipsico, přemlouvali. Náčelník Rudý sokol podlehl panice a pokoušel se nasoukat do komína. Elinipsico se poté, co mu otec promluvil do duše, řka, aby zemřel jako muž, neboť to, že se ocitl na tak neblahém místě je přáním Velkého ducha, který chce aby syn a otec skonali společně, uklidnil. Jestliže chtěl něco Velký duch, smrtelník nemohl udělat nic jiného, než mu vyhovět. V té chvíli vnikli do srubu, v němž byla rukojmí vězněna, vojáci. Salvou z pušek skosili Hokolesquu a téměř okamžitě zastřelili i jeho syna.Oba přijali smrt hrdě a mlčky, náčelník vestoje se založenýma rukama a nebojácným pohledem v očích, jeho syn seděl apaticky na židli, smířen s osudem. Potom vrazi vytáhli z komína Rudého sokola a utloukli ho pažbami pušek. Posledního ze Šavanů prý brutálně umučili, snad byl rozsekán na kusy, v každém případě umíral dlouho a bolestivě, jak vypověděl jeden z očitých svědků.Až do masakru v Fort Randolphu byla značná část ohijských Indiánů v otázce války s bělochy spíše nerozhodná. Zpráva o Hokolesquově smrti jejich pochybnosti rázem vyřešila. Rok 1777 se tak stal jedním z nejkrvavějších v dějinách dobývání Starého Severozápadu, někdy bývá zván  Rokem tří krvavých sedmiček  Vražda starého sachema měla význam i pro válku za nezávislost amerických kolonií. Fakt, že vojáci ve Fort Randolphu patřili k nenáviděným Dlouhým nožům, tedy Američanům, přivedl Šavany a další kmeny bezpečně na stranu Angličanů.
Američtí politici a důstojníci Hokolesquovy smrti upřímně želeli. Ne snad proto, že by starého rudocha měli tolik rádi, cenili si však náčelníkovy nesmírné snahy udržet svůj lid v neutralitě i jeho neustálé propagace mírových vztahů mezi ohijskými kmeny a americkými vojáky a osadníky. Tehdejší guvernér Virginie Patrick Henry 1736 - 1799 chtěl Hokolesquovy vrahy pohnat před soud, ale pro nedostatek důkazů  nikdo z posádky pevnosti nechtěl svědčit proti svým druhům ve zbrani  bylo vyšetřování ukončeno. Ostatně v celé předlouhé historii severoamerických indiánských válek nenajdeme snad jediný případ, kdy by byl koloniálními a později americkými, kanadskými či mexickými soudy běloch citelněji potrestán za vraždu Indiána; v nejhorším si viník odseděl pár dnů či týdnů ve vězení. Kapitán Arbuckle  narozen roku 1740  přežil svá rukojmí o pouhé čtyři roky: v roce 1781 ho ve větrné bouři zabil padající strom.

Zmařený nájezd Komančů

Válka Spojených států s Mexikem (1846-48) znamenala pro Komanče jedinečnou možnost vyřídit si krvavé účty se starými, nyní výrazně oslabenými nepřáteli tak si to alespoň Indiáni představovali.
Nad vítězným postupem americké armády projevovali velké nadšení a snažili se proniknout na dobytá území v severním Mexiku a rozpoutat tu nebývalé drancování a zabíjení.S překvapením však zjišťovali, že oddíly Texas Rangers a vojáků jim v takovém počínání brání.Podél Rio Grande vznikaly nová vojenská stanoviště, jejichž úkolem bylo zachytit indiánské nájezdníky na jejich cestě za pomstou a vrátit je zpátky. Komančové jednání Američanů nerozuměli a zlobili se proto na ně. Svůj jak soudili oprávněný hněv kupodivu nijak neventilovali, patrně brali vážně smlouvu, kterou na jaře 1846 uzavřeli se zástupcem vlády Spojených států, Robertem S. Neighborsem, agentem pro texaské Indiány. Neighbors byl poctivý a přímý muž. Od Indiánů žádal mnohé - museli vydat všechny své zajatce, vrátit ukradené koně, obchodovat mohli jen s obchodníky, kteří k takové činnosti měli úřední oprávnění, nesměli vraždit a olupovat osadníky - dovedl se však za ně i poprat, bylo-li to třeba. Mnohým Texasanům, kteří by všechny rudochy nejraději vyhubili nebo vyhnali ze země, začal Neighbors, jenž velice přísně dohlížel na dodržování práv domorodců, brzy ležet v žaludku.

Nájezd náčelníka Janamata

Přímo ukázkový případ, kdy američtí vojáci odvrátili Komanče od jejich vražedných a kořistných plánů v Mexiku, popsal ve svých vzpomínkách John Carey Cremony (1815-1879), americký důstojník, novinář, cestovatel, bojovník a vyjednavač s kmeny Jihozápadu a jižních plání. V roce 1847 byl Cremony členem jednotek, které hlídkovaly na texasko-mexickém pomezí. Jednoho dne se do tábora vojáků dostala zpráva, že náčelník Janamata, jehož Texasané znali prý více pod jménem Červený bizon, sebral stovku válečníků, sedmdesát mil za Old Reynosa se přebrodil přes Rio Grande a začal pouštět hrůzu na mexické vesničany. To nemohla armáda tolerovat. Proti Komančům byl urychleně poslán oddíl padesáti dragounů v čele s Johnem Cremonym.Na komančské rabijáty narazili vojáci po dvou dnech únavného putování vyprahlou pustinou. Jakmile se obě skupiny zpozorovaly, zastavily se. Po chvíli vyčkávání a vzájemného měření sil, tasil Cremony šavli a na její hrot upevnil bílý kapesník, což bylo Indiány těch časů chápáno jako znamení míru, a rozjel se k zachmuřeným Komančům. Červený bizon mu klusal naproti. Oba muži se krátce pozdravili, náčelník přijal nabízenou cigaretu a pak proběhl obřad ne nepodobný kouření dýmky míru, které se zde, na jihu, příliš nepraktikovalo - Indiáni z jihozápadu a jižních plání si oblíbili více cigarety. Když dokouřili, seznámil důstojník Janamatu s úkolem, jehož splněním byl pověřen: Komančové se musí vrátit do svých lovišť; dokud jsou v Mexiku američtí vojáci, nedovolí, aby někdo terorizoval lid této země. Slyšel jsem tvá slova, odpověděl náčelník klidným hlasem. nejsou příjemná.s Mexičany válčíme už mnoho let. Jsou i vašimi nepřáteli. Zabíjíte je v jejich zemi, stejně jako já. Proč zabraňujete svým přátelům lovit vaše i jejich nepřátele?" Podobná slova Cremony čekal, nebylo mu neznámé přísně logické a nanejvýš pragmatické uvažování amerických domorodců. Snažil se Janamatovi vysvětlit postoj své vlády. Američané tím, že obsadili mexické pohraničí, vzali na sebe práva a povinnosti, které by jinak příslušely mexickým úřadůmVšichni  Mexičané ,kteří se podrobili, jsou pod naší ochranou, kdybychom vám dovolili škodit jim, bylo by to totéž, jako bychom to udělali sami dodává. Indián si pohrdlivě odfrkl vaše pomsta je jen vaše. Nepomstí krev Komančů zabitých Mexičany. Válčili jste s nimi bez našeho svolení a vědomí, neděláme nic jiného. Mexičané jsou teď slabí a to je naše příležitost.



Nad těmito těžko zvratitelnými argumenty se důstojník zamyslel  jeho divošský oponent není věru žádný hlupák! Pak ho cosi napadlo: Kdybyste měli tucet apačských zajatců, dovolili byste Kaddům, aby přišli do vašeho tábora, zabili je a vzali se jejich majetek?  Pohlavár zalapal po dechu nad bělochovou drzou demagogií. Vůdce vojáků se snažil udeřit hřebík na hlavičku, ale povedlo se mu to jen částečně. Nezáviděníhodný úděl nešťastníka, upadnuvšího do moci Indiánů  obvykle měl zajatec na výběr dvě možnosti,adopci a dokonalé popření své minulosti nebo smrt u mučednického kůlu ve výjimečných případech ho směnili za jiné zajatce nebo  byl-li bělochem, mohl být vykoupen vládou či příbuznými se v žádném případě nedal srovnávat s životem mexického rolníka, který mnohdy ani nevěděl, že se krajem potloukají vojáci cizího státu a že ho považují za svého vězně . Absurdní byla také představa, že by se nějaký šílený Kaddo vydal do vesnice Komančů s úmyslem zabíjet jejich apačské zajatce. S velkou pravděpodobností by tu ani žádné Apače nenašel, pokud by se ovšem nespokojil s vražděním mladých žen, dívek a dětí dospělí muži, ať už bílí nebo rudí, se z mnoha důvodů pro adopci nehodili; povětšinou byli zabiti v boji nebo, když měli tu smůlu a střetnutí s Komanči přežili, utýráni k smrti a už vůbec ne jejich majetek; když už indiánský válečník vzal někoho do zajetí, první co udělal bylo, že svému vězni zabavil jeho věci. Když se Janamata uklidnil a utřídil si myšlenky, prozradil bílému náčelníkovi, co si o něm myslí:  Bílý muži tvůj jazyk je rozeklaný jako jazyk ženy.Cremony se zamračil a měl k tomu důvod, Komanč mu po svém řekl, že je lhář. Zbytek Indiánovy řeči byl už příjemnější. Komančové nechtějí válčit proti svým americkým bratrům. Já a můj lid se vrátíme za Rio Grande, ale neslibuji, že nikdy nepřijdeme zpátky. Sbohem!" Jednání bylo u konce. Janamata si vychutnal ještě jednu cigaretu, pak se vrátil ke svým Komančům a rukou jim udal další směr pochodu. Vojáci sledovali s ulehčením, neboť se právě vyhnuli krvavé srážce, mlčenlivý průvod ubírající se k texaské hranici. Úspěch Cremonyho mise nespočíval ani tak v jeho diplomatických schopnostech, jako spíše v Janamatově odhadu situace. Náčelník správně posoudil šance, jaké by měli jeho bojovníci v boji s po zuby ozbrojenými dragouny. I když disponoval dvakrát větším počtem lidí než Cremony, běloši vlastnili lepší zbraně. Dobře znal smrtící účinek coltů, sám měl jeden u pasu.

Červený bizon

Cremonyho zmínka o Janamatovi je možná jedinou, kterou můžeme nalézt v psaných záznamech, protože však každý Indián  a významná osobnost zvláště vystřídal během svého života dvě tři i více jmen a míra jejich zkomolení byla často neuvěřitelná, je pravděpodobné, že náčelníka popisují pod jiným názvem i jiní autoři. Své druhé jméno, Červený bizon komančsky zřejmě Potsanaeka , získal náčelník v netradičním souboji s bizoním býkem. Když byl jednou na lovu, rozpáral bizon jeho koně. Opěšalý, ozbrojený jen nožem - kopí a luk ztratil při pádu z koně  čelil komančský lovec útoku rozzuřeného zvířete. Když bylo téměř u něho, odrazil se Indián od země. Přistál na bizonově hřbetě a několikrát ponořil nůž do jeho těla. Býk začal vyhazovat zadkem, aby se podivného dvounohého tvora, který mu působí takovou bolest zbavil. Komanč se však nedal. Chytil býka za oháňku a přeřízl mu podkolenní šlachu. Pak už bizona snadno zdolal. Tento příběh slyšel Cremony od texaských rangerů.

Život mezi Apači 

Po skončení války s Mexikem se Cremony vrátil ke své původní profesi novináře. Již v roce 1849 však na své místo v novinách Boston Herald rezignoval a přijal nabídku pracovat v Hraniční komisi Spojených států. Několik následujících let se pak účastnil jejího dobrodružného putování po mexicko-americkém pomezí. Po vypuknutí občanské války se stal kapitánem 2. kavalerie kalifornských dobrovolníků  Second Cavalry California Volunteers a v červenci 1862 se podílel na tažení k Apačskému průsmyku. Od roku 1863 byl členem důstojnického sboru pevnosti Fort Sumner a blíže se tu seznámil - a dá se říci, že i spřátelil - s meskalerskými Apači, mimo jiné s jejich náčelníkem Gian-na-theem. V roce 1868 vydal v San Franciscu vzpomínkovou knihu  Život mezi Apači  Life among Apaches dodnes považovanou za jednu z nejlepších dobových prací o Apačích.Někteří z Cremonyho současníků však slavného apačologa  obviňovali, že si ve své knize mnohé příhody vymyslel nebo je alespoň vylepšil tak, aby byly napínavější a měly zajímavou pointu. Cremonyho omyly či smyšlenky   nelze mu věřit snad jediný číselný údaj týkající se populace indiánských kmenů nebo počtu vojáků či Indiánů v bojových střetnutích a masakrech  do svých prací často přejímali autoři beletrie např. Eliott Arnold Zlomený šíp  i literatury faktu Helge Ingstad: Poslední Apačové, Dee Brown: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, Václav Šolc: Indiánské historie, Miloslav Stingl: Indiáni na válečné stezce, Josef Opatrný: Poslední indiánské války.